Texas in July, Tasters, Apostate, Wave Goodbye

Kondicionér, mušketýr a Rusové
26. října 2011
Praha, Rock Café

Odhlučněné Rock Café mělo co dělat, aby opětovně nerozhněvalo majitele bytu v okolí klubu. Když totiž přijeli Texas in July v rámci jejich druhého evropského turné a přivezli s sebou italské ochutnávače různých žánrů Tasters, vysoce podmanivé Apostate z Ruska a českého zástupce Wave Goodbye, hladina hluku se opět zvedla a sál byl rozvibrován.

Porovnám-li nedávný koncert pořádaný Conspiracy v čele s Blessthefall s tímto, podobnosti v osazenstvu publika bych najít dokázal, tentokrát nicméně v žádném případě nešlo o šílenou vlnu náctiletých lidí nastoupených pod pódiem, kdy by skrz ně neprošel ani ten nejodvážnější prd. Do Rock Café přišli lidé hlavně za progresivní hudbou a při té příležitosti si i trochu prohýbat kostru. Je to pochopitelné především s ohledem na skladbu kapel.

Jako první předstoupili před nízkostropní soud diváků čeští Wave Goodbye, neboli bývalí The Megan Shore. Na zdejší poměry šlo o kvalitní poslech, nebýt ostudného zvuku, kdy byl slyšen hlavně kopák, potom kopák a pak nějaké podivné pískání a křupání. Po vizuální stránce to s plzeňskou kapelou bylo slabší. Těžko říci, zda šli na pódium s vědomím, že je moc lidí znát nebude (což dokazovala nulová reakce na to, když prohlásili, že jednu z písní by chtěli věnovat kapele, ve které působili dříve) a že strop je zatraceně nízký, až měl zpěvák oprávněnou obavu o jakýkoliv ostřejší skok. Jako otvírák nijak nezaujali.

„Po nařízení skromné, ale účelné zdi smrti bylo všechno jinak a parket se najednou proměnil v horkou půdu.“

S následující ruskou skupinou Apostate to bylo zcela opačně. Bez vědomí, co mě čeká při jejich živém vystoupení (ze studiové desky toho člověk dopředu příliš nevyčte), jsem se přesunul doprostřed celého dění a tento krok se ukázal být velmi správný. Jakmile si frontman poručil zhasnout všechna světla kromě reflektorů a nařídil publiku, aby ztichlo, okamžitě mě vtáhl do konceptu kapely. Po atmosférickém intru můj zrak s otevřenými ústy směřoval téměř jenom na bubeníka, protože to, co předváděl, a s jakým výrazem, bylo naprosto neskutečné. Zahrál natolik technicky náročné party s výrazem vojáka odhodlaného udělat cokoliv pro armádu.

Nikdo z nich nerozdával laciné úsměvy na všechny strany, neskládal věty pouze ze slov „fuck“ a „shit“. Všichni se plně koncentrovali na výkon. Na děkování mezi písněmi nebyl čas, místo toho diváci mohli slyšet vyplňující samply. Suverénní výkon zpěváka dokázal, že produkovat živelný a přitom zdravý řev se dá. Jestli se lidé do určité chvíle pohupovali sem a tam v rytmu hudby, tak po nařízení skromné, ale účelné zdi smrti bylo všechno jinak a parket se najednou proměnil v horkou půdu.

Pokud jsem s neustupujícím údivem nesledoval bubeníka, můj zrak směřoval ještě doleva na kytaristu, který ve mně svými komplikovanými melodickými vyhrávkami vzbuzoval různé emoce – tu smutek a stesk, tu zamyšlení, někdy zdravé naštvání – ale v konečném součtu velmi pozitivní a komplexní dojem. Apostate tvoří koncepčně a takto i svůj set zakončili. Žádné velké děkování, ale odebrání se do zákulisí, odkud nechali doznít dojem z právě odehraného vystoupení. Jsem rád, že nemohli dát žádaný přídavek, protože by se onen celistvý dojem narušil.

Druhou půlku koncertu odstartovali italští Tasters. Tamní post-hardcorová a metalcorová scéna se pomalu dere mezi evropskou špičku a tato kapela toho byla bezesporu důkazem. Zkušenosti by mohla rozdávat, neboť kluby obráží už od roku 1999, nicméně až letos se dostala mezi velká zvířata díky podpisu smlouvy se společností Nuclear Blast. Na první pohled a poslech se mohou Tasters zdát jako další tuctovka, ale to je velký omyl, protože jejich hudba je neobyčejně komplikovaná. Situaci ulehčovaly v Rock Café pouze skočné pasáže a hutné breakdowny. Největší neplechu v dobrém slova smyslu dělaly klávesy, které se najednou z velkého marastu vyrojily jak z čistého nebe a přebíraly otěže skladby. Místy by se daly hledat drobné podobnosti s Enter Shikari.

„I když se návštěvníci stále dobře bavili, bylo z nich trochu cítit, že je zajímali hlavně Apostate a možná i závěreční Texas in July.“

Daniele Nelli byl dokonalým frontmanem. Pokud neřval, nekvičel nebo čistě nezpíval, položil mikrofon a stal se pařícím občanem s visáží mušketýra. A že to rozjížděl vskutku ve velkém. Pěvecky jej při obtížnějších fragmentech doplňoval klávesista Fabrizio Pagni, jenž div že nesrazil stojan s mikrofonem, jak se do toho opíral. Hodně zvláštní bylo, když Nelli začal zpívat čistě, měl jsem pocit, že se zvuk jeho hlasu přehrává z playbacku, ale při delším zkoumání jsem zjistil, že šlo o efekt. I když se návštěvníci stále dobře bavili, bylo z nich trochu cítit, že je zajímali hlavně Apostate a možná i závěreční Texas in July, proto Tasters nebyli podpořeni takovou masou lidí, ale ovace za skvělý set po zásluze dostali.

Hlavní lákadlo se dle pozvánky skrývalo ve jméně Texas in July. Projekt, který vznikl už na střední škole v roce 2007, chtěl všem představit zejména písně z novinky „One Reality“ a taktéž čistokrevný metalcore, jehož největší devízou je silné živé vystoupení v klubu. Střídání bombových breakdownů s rychlými hardcore punkovými rytmy, to je rukopis zejména August Burns Red, kteří mi zněli v hlavě po celou dobu hraní Texas in July, a to i díky téměř totožnému tónu řevu Alexe Gooda a jeho slavnějšího kolegy Jaka Luhrse.

Parket se zaplnil lidmi lačnícími po divokém pohybu. Při daném stylu to nebylo jinak než žádoucí. Troškou do mlýna akrobaticko-tanečních kreací přispěl i bubeník z Tasters, který se odhodlal ke dvěma skokům do něčeho, co připomínalo kotel. Kapela přesně spadá do kategorie těch, které na desce nezní bůhvíjak zajímavě (jmenovitě např. Walls of Jericho), ale naživo se to najednou obrácí o 180 stupňů.

Muzikálně tedy u mě na celé čáře vyhráli Apostate. Tasters nebyli úplně jednoznační ke strávení. Texas in July donutili nejvíce lidí tančit a přidávat se ke zpívání určitých pasáží. Pokud ale někdo neměl vyloženě chuť se hýbat, chtěl jenom nasávat atmosféru a poslechnout si vystupujícího, zde bych se obával, že pennsylvánské uskupení nebude slavit takový úspěch.

Když už jsem si myslel, že z tradičních otázek či oslovení na koncertech jsem slyšel všechno, tento koncert mě zase vyvedl v omyl. Proto není divu, že na oslovení „Používej kondicionér, vole, to ti vlasy bude vyživovat“ jsem nebyl schopen reagovat jinak než s poděkováním za cennou radu.