Swans (Vídeň)

Očista musí bolet
host: Sir Richard Bishop
28. listopadu 2012
Vídeň, Arena

„A v té Praze to bylo stejné?“ ptal se zbytek naší výpravy do vídeňské Areny, když jsme z ní po stopadesátiminutové sonické masáži odcházeli. A v podtextu bylo cítit: „A proč jsi sem teda proboha jel?“. – „Ne. V Praze hráli o půl hodiny déle.“

Když jsem si v hlavě přehrával své první živé setkání se Swans v roce 2010 a konfrontoval ho s tím aktuálním, neměl jsem dojem, že by se za ty dva roky až tolik změnilo. Více než radost z předvedení konkrétních skladeb jsem si totiž z každého zhlédnutého koncertu Swans odnášel dojem, jaký se vlastně „obyčejným“ koncertním rekapitulacím vymyká. Ano, slyšet uhrančivou mantru „Your life is in my hands“ ze skladby „Avatar“ je bezesporu krásné. Zasáhne ale opravdu nejvíc, když se následně rozjede reinterpretace „The Seer“, která oproti dvaatřiceti minutám z desky trvá skoro jednou tak dlouho?

Ale tu změnu popřít nelze. „Je to teď něco jiného,“ říkal Michael Gira, když Jarboe vysvětloval, proč ji nepřizval do obnovené kapely. Pravda. Pokud připustíme, že album „My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky“ mělo výrazné styčné body s Angels of Light, pak ani aktuální směřování kapely neusnadňuje vnímání Swans, které si posluchač osvojil v osmdesátých a devadesátých letech. Ale proč by mělo?

Na nynějším turné Swans zkoušejí nejen trpělivost posluchačů (před pódiem dav za 150 minut mírně prořídl, ale ne tak, jak byste od podobného zvukového a emocionální útoku čekali), ale i možnosti čerstvých skladeb. Nové „To Be Kind“ a naprosto zničující „She Loves Us“ tak doprovodily roztažené verze zmíněné skladby „Avatar“, dávné „Coward“ a tentokrát hodinové „The Seer“. Nejlepší rada, kterou jste před koncertem mohli dostat, by bylo „neupínejte se na to známé, nechte působit jen zvuk.“

„Kdo by si ale myslel, že jsou Swans banda bezcitných ničemů v čele s nekrofilním vrahem, blbě se dívá.“

Ve všech aktuálních rozhovorech Gira hovoří o tom, jak nesnáší přehrávání starých skladeb a jeho volba nechávat na koncertech vzniknout něco nového je rozhodně odvážnější volbou, než vyjet se zavedenými písněmi, byť by v podání Swans zajisté nebyly přehrány jako z desky. V současnosti svým způsobem nezáleží na tom, co konkrétně Swans hrají. Výsledný dojem pramení z něčeho jiného – z celkového zvuku, masivního a ve své bytelnosti imponujícího možná víc než kdy dřív. Pokud takové tvrzení přijmete od někoho, kdo v devadesátých letech sledoval labutě leda ve Studiu Rosa.

Jakkoliv očista živým vystoupením Swans znamená i hodně bolesti a špíny, která následně vyžaduje očistu od někoho jiného, stojí nejen pro svou unikátnost za podstoupení. Chápu ale, že některé rozhořčuje, podobně jako v nich probouzí agresi Girovo okázale povýšené dirigování. „Musíte si uvědomit, že nehrajete ve Swans, ale v Michael Gira Band,“ radí Jarboe potenciálním členům sestavy a je v tom i klíč k jinak celkem zjevnému. Ano, tohle je kapela s daným principálem, ano, principál umí být trochu despota. Ale vyměnili byste despotu za míliuse, kdyby to mělo znamenat, že přestanou vznikat desky jako „The Seer“? A nevznikla „The Seer“ právě tak, jak to nyní můžeme vidět naživo – tedy mimo jiné zkoušením možností, o kterých navíc nikdo netvrdí, že jsou finální a dokonalé?

DRUHÝ POHLED Michala Jakubíka
Swans miluju. Líbí se mi skoro všechno, co Gira dělá, a jejich koncert v roce 1987 v brněnské Šelepce mě poznamenal na zbytek života. Před dvěma lety v Akropoli mě totálně spláchli a byl to jeden z mých nejlepších koncertních zážitků vůbec. Nové album „The Seer“ pokládám za událost roku a dost možná za nejlepší desku co vůbec kdy natočili. Ale vídeňský koncert... to byla tragédie.
Gira se zřejmě rozhodl, že žádný koncert nebude a celé to pojal jako takovou veřejnou terapii bolestí s tím, že čím víc ublíží všem kolem sebe, tím líp se pak možná bude cítit. Vzpomínám si, že mi jednu chvíli proběhlo hlavou: „Co to ten hajzl dělá? On nás tady snad chce všechny pozabíjet?“ A taky že jo!
To, co je na „The Seer“ záležitostí dvou minut, tady trvalo desítky bez jediného pohybu jakýmkoliv směrem! Měl jsem pocit, že děsivou „Ave Blues“ hrají v podstatě pořád dokola a se stupňující se intenzitou. Z „The Seer“ tak zbylo jen jakési zmučené torzo, které Gira se sadistickou úporností týral pořád dál a dál... jako když kopete do mrtvoly. Už dlouho jsem na koncertě neměl pocit, že musím vylézt nahoru a dát tomu zmetkovi za mikrofonem pěstí (naposledy to byl Marilyn Manson na brněnském Velodromu), ale včera už k tomu bylo hodně blízko.
Nakonec jsem raději asi dvacet minut před koncem (což v tu chvíli ale nebylo vůbec zřejmé, spíš to vypadalo na minimálně další hodinu tortury) se slovy „Už toho hajzla mám plné zuby!“ opustil bojiště a raději před barákem žvýkal gyros a sledoval potyčku pořadatelů s příliš bujným návštěvníkem, což pohříchu byla ta nejzajímavější věc, co se ten večer odehrála.

Kromě toho je vlastně docela kouzelné pozorovat komunikaci mezi Girou a ostatními muzikanty. Zmiňoval jsem ji třeba v reportu z festivalu Off, platí to pořád. Gira své spoluhráče testuje, peskuje i chválí (!), ve Vídni je třebas překvapil tím, že setlist beze slov zkrátil odhozením textů ze stojanu na noty (Rakušané tak podle všeho přišli o v Praze hrané skladby „Nathalie“ a „The Apostate“). Gira krom toho nesnáší též doprovodné vizuály při koncertě a způsob, jakým zametl s jakýmisi zřejmě neúmyslně zapojenými odrazy reflektorů na černém sukně za pódiem, byl nekompromisní. „The person I become on stage“ je zjevně jiný, než civilní Michael Gira, jeho pódiové dirigování v sobě ovšem nese dostatek přitažlivosti, byť to vždy nemusí znamenat jen to dobré.

Kdo by si ale myslel, že jsou Swans banda bezcitných ničemů v čele s nekrofilním vrahem, blbě se dívá. Spiklenecké kukuče na diváky i spoluhráče, kteří je opětují, tuhle domněnku spolehlivě vyvracejí, stejně jako nadšená děkovačka. A vůbec nevadí, že se Gira usmíval pravděpodobně z uspokojení tím, jak nám všem dal do těla. Vždyť nad slunce jasnější důvod neměl.

Opojně neohleduplný vídeňský koncert Swans byl tak důkladný zážitek, že je teď paradoxně nemusím chvíli slyšet. Což není kritika, ale mimořádná zásluha. A až se mě zeptáte za týden, zda bych nevyrazil na jejich koncert, hádejte, co odpovím.