Swans – The Seer

Kolos povstal
2012
Young God Records
119:12 (11 skladeb)
experimental/post-rock/noise/drone

Kdesi jsem četl, že vrcholoví horolezci jsou prý v nejlepší formě po padesátce. Mají za sebou úctyhodné množství zkušeností, které mohou zúročit, a zároveň ještě dostatek fyzických sil. Platí-li to i o muzikantech, těžko soudit. Ale kdyby se tahle analogie dala použít, Michael Gira, frontman žánry rozšlapávajícího newyorského kolosu Swans, si letos vylezl na Annapurnu.

Co však o muzikantech víme jistě, je fakt, že toho okolo svých nových alb mnoho napovídají. Byť ne každou desku doprovázejí vyloženě velkohubá a přestřelená prohlášení, na dostatečný nadhled nad vlastní tvorbou si nemůžete vsadit u každého. Zpochybňovat slova Michaela Giry by vám však mnoho dobrého nepřineslo – snad jen pár pohrdavých úšklebků, peprnou nadávku a whisky v obličeji.

Již před vydáním „The Seer“ Gira tvrdil, že se jedná o „vyvrcholení všech předchozích alb Swans, stejně jako veškeré ostatní hudby, kterou během života udělal“, a že „‚The Seer‘ se utvářel třicet let“, nehledě na to, že z faktického hlediska přichází poměrně brzy po comebackové desce „My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky“ z roku 2010.

„Swans naprosto geniálně kombinují pudový, rozervaný a primoridální přístup ke skládání s matematickou disciplínou a přesností.“

Nepřeháněl. Z „The Seer“ skutečně čiší snaha o to, aby v kontextu diskografie Swans sloužil jako „opus magnum“, kolos, který prolámal vnější kostry všech epoch Swans, natrávil obsah a vysál jej, aby vyrostl do podoby zrůdné noční můry s vyšlechtěnou genetickou výbavou. Nebudeme-li počítat album „Soundtracks for the Blind“, které má do značné míry kompilační charakter, je „The Seer“ také nejdelším (dvoj)albem Swans. Stopáž, která se dotýká dvou hodin, je pro posluchače sama o sobě slušnou výzvou, nehledě na písně samotné – ta titulní si pro sebe z prvního CD nenasytně ukrajuje dvaatřicet minut. Ne že by to u Swans bylo něco nového, ale „The Seer“ zní rozmáchle, epicky a monumentálně, přičemž si ovšem zachovává určitou auru tajemna a neznáma. Za noci bez hvězd připlouváte k pobřeží a vidíte obrysy něčeho velkého. Ovšem stěží odtušíte povahy a přesných rozměrů.

Nebylo by to poprvé, co by se podobně vizionářský a rozmáchlý koncept zhroutil pod tíhou vlastních ambicí – a já jsem nesmírně rád, že v případě Swans k ničemu takovému nedošlo. Neznamená to, že by jednalo o desku pohlcující na první poslech nebo že by se v olbřímí stopáži nevyvarovali hlušších míst. Ovšem ani ten, kterému se album nebude snadno trávit, mu nemůže upřít naprosto unikátní charisma. Swans naprosto geniálně kombinují pudový, rozervaný a primoridální přístup ke skládání s matematickou disciplínou a přesností. Michael Gira jako by na „The Seer“ byl Carlem Gustavem Jungem z pekelného vesmíru, který se s bičem vrhá do chaotických hlubin zkaženého podvědomí a krotí přízraky, které pak zapřahá do svého pečlivě zkonstruovaného spřežení.

„Kupříkladu skladbu ‚Avatar‘ posunuje do takových dimenzí, že by ji Swans klidně mohli hrát s vizuálním ansámblem Petera Gabriela.“

Není to jednoduchý nebo krátký proces – a podmínkou je buďto dostatečná trpělivost to celé sledovat, nebo upřeně koukat na ciferník hypnotizérových hodinek a počítat pozpátku od deseti. I proto bych si troufnul říct, že vyjma fanoušků Swans a experimentální hudby všeobecně by mohl „The Seer“ udělat radost těm, kteří se vyžívají v zajímavějších dronových seskupeních jako Earth či Barn Owl.

Další věcí, která z „The Seer“ činí výjimečný poslechový zážitek, je samotný způsob, jakým Swans pracují se jednotlivými zvuky a motivy, které zacyklují, rytmizují, vrství na sebe či staví do kontrastu s úmyslem dosáhnout co možná nejintenzivnějšího výsledku. Výtečně v tomhle funguje především „nádobíčko“ (mluvit pouze o perkusích by bylo značně zkreslující) Thora Harrise, který odvádí skvělou práci – kupříkladu skladbu „Avatar“ posunuje do takových dimenzí, že by ji Swans klidně mohli hrát s vizuálním ansámblem Petera Gabriela.

„Dlouhé, vrstevnaté, hypnotické, monumentální kompozice, nelítostné vůči posluchači i světu – to je to, na čem Swans staví.“

Zejména ty nejdelší ze skladeb jako „The Apostate“ nebo „The Seer“ vás pro změnu budou dlouho vláčet stržemi, v nichž rezonuje kvílení kytar a drolí se štěrk bicích, přičemž smysl oné cesty vám dojde až o několik minut později, kdy se začnou zcela přirozeně přidávat a vměšovat jiné motivy, které původní obraz nakonec překryjí. Jistě, je to výzva, ne úplně vždy je to příjemné, ale kdy na vás naposledy byl strýček Gira hodný a zážitky vám předem odblanil a vykostil? Na „Love of Life“?

Mezi vší epičností se na albu najdou i momenty komorní a oddechové. Jemná akustická pavučina „The Daughter Brings the Water“, ve které Gira takřka šeptá, či „Song for a Warrior“ s hostující Karen O z Yeah Yeah Yeahs třímající otěže vokálu jsou nadmíru příjemné skladby, ale pravděpodobně se nejedná o ty, kvůli kterým by vám „The Seer“ utkvěl v paměti. Dlouhé, vrstevnaté, hypnotické, monumentální kompozice, nelítostné vůči posluchači i světu – to je to, na čem Swans staví. Možná to není úplně ta nejlepší věc, jakou letos uslyšíte, ale bylo by těžkým hříchem to nevyzkoušet. A to rychle – podle setlistu aktuálního turné je nasnadě, že Gira se v poslední době skutečně cítí na zlézání osmitisícovek.