Swans (Praha)

Plivu na vaše těla
host: Sir Richard Bishop
27. listopadu 2012
Praha, Lucerna Music Bar

Swans miluju. Poslední deska mě úplně pohltila a sjíždím ji již několik let. Ano, to bude ten hlavní problém, několik let. Neslyšel jsem totiž vcelku ani jedno z posledních dvou alb, nebyl jsem ani na jejich pražském koncertu před dvěma lety. Z principu, nechtěl jsem si kazit dětské vzpomínky, nevěřil jsem, že to může znovu fungovat. Teď jsem podlehl a šel. Možná i kvůli Siru Richardu Bishopovi.

Tento kytarový génius s vzezřením hospodského tatíka u nás není tak docela neznámý. A předvedl to, co mohli znalí čekat. Vyvážený civilní set, který nenechá nikoho na pochybách, že tenhle pán s kytarou srostl jako málokdo na alternativní scéně. Perfektní spojení akustické kytary, metalu, punku a klasiky. Škoda jen, že Lucerna Music Bar byl opět plný tlachalů, kteří už předem věděli, jak celý koncert dopadne a měli připravené jeho hodnocení, které ochotně sdělovali okolostojícím lidem. Earth mají přece jen kultivovanější publikum a i díky němu vyznělo v roce 2008 Bishopovo vystoupení lépe. I tak velké díky za jeho koncert, který je pro mě vždy velkým zážitkem.

Swans docela obyčejně přišli, pozdravili, začali hrát a z Giry se stal šaman jednadvacátého století. Zprvu nabízeli právě to, na co jsem od nich zvyklý. Mohutné riffy trhající vše fyzické, co jim stojí v cestě. Rytmiku tak magickou, že strhává k extázi a bezmyšlenkovitým pohybům. Všechno absolutně mimo vnímání času, struktury, prostoru. Zkrátka plné pohlcení hudbou. Hudbou, kde jde více o zvuk než to, čeho se tradičně chytáme.

„I když jsem vydržel až do konce, nemám z toho dobrý pocit.“

Pak ale přichází jakýsi bod zlomu. Swans očividně potěšení tím, jak mají dav ve své moci, začínají zkoušet, co si mohou dovolit. Nesnesitelně protahují, ukazují, že oni tady jsou pány a vy budete poslouchat, vy se budete hýbat v našich rytmech, protože my vás milujeme, jak opakoval Michael Gira. A pro mě to byl konec neuvěřitelně příjemného překvapení. Zřejmě nejen pro mě, během hodinové „The Seer“ se počet odcházejících diváků začal stupňovat. Magie pominula a nastoupila upachtěnost. Swans prostě moc chtěli, moc tlačili na pilu a nepodařilo se jim odhadnout míru.

Na studiových nahrávkách Swans jsem vždy oceňoval až geniální cit pro uměřenost. Gradace jednotlivých skladeb byla nastavená akorát, aby nikdy nezačala být otravná. A to se naživo neprojevilo. Alespoň ne v druhé půli setu. Navíc pro mě byl vždy důležitý politickosociální kontext jejich hudby, ale ten se úplně vytratil a nastoupila totalita. Tak moc chtěnou a tlačenou hudbu jsem dlouho naživo nezažil a pocit takové nenávisti vůči mně, když ji nepochopím a nepřidám se, jsem nezažil snad nikdy. Ano, hudba Swans nebyla nikdy pozitivní, ale nikdy nebyla totalitní.

DRUHÝ POHLED Jakuba Němce
Většina lidí se dostala k Jarboe díky jejímu angažmá ve Swans. Já poznal Swans díky Jarboe.
Přesto mne tato kapela až donedávna naprosto míjela. A navíc mě všeobecná adorace ve smyslu „to jsou přece ti legendární Swans, už proto musí být boží“ celkem zvládala odrazovat. Na koncert jsem šel po jednom poslechu posledního CD „The Seer“, které ve mně sice vzbudilo zájem, přesto jsem se nemohl ubránit myšlenkám typu „co tady, kurva, mezi těmi divnými lidmi vlastně dělám?!“
Poněkud také nechápu volbu předskokana, kterým byl kytarista Sir Richard Bishop. Excelentní sóla na španělku v jeho podání měla pravděpodobně kontrastovat s ničivou temnotou Swans, nicméně bez ohledu na náročnost jeho hry mně připadalo, že poslouchám nějaké outro k Soulfly. Nebo spíše několik takových „outer“ za sebou.
O samotných Swans je těžké psát. Především se zcela vymykají obvyklým standardům živých vystoupení. Je těžké popsat něco, co ve mně dokázalo zároveň evokovat Bathory, Laibach a Rotten Sound, když vím, že tato přirovnání sedí asi stejně, jako kdybych vytáhnul z příslušné hudební stoky Dádu Patrasovou. Swans pochopitelně nehráli ani black, ani industrial, natožpak grindcore, ale byli zatraceně temní, brutální a nepříčetní na to, aby zválcovali jakýmkoliv hudebním extremismem nasáklé publikum.
Nebo jej spíš přivedli do stavu podivné, temné extáze, jak se v mnoha případech stalo. A to bylo svým zvláštním způsobem zneklidňující. Na nepříčetné návštěvníky koncertu jsem již zvyklý, ale… Zatímco na Obscene Extreme je to šílenství výrazem uvolněné hravosti, Swans vyvolávali v napohled zcela nezvířecích lidech nespoutanou bestialitu. A před tím klobouk dolů.

Myslím si, že vědomí mezí posluchače je zvlášť při živých vystoupeních důležité. Ale Gira a spol. tuto mez soustavně ničili, vysmívali se jí a ponižovali ji. Není povinností posluchače vydržet všechny manýry kapely. Není jeho povinností pochopit sdělení, o které se hudebník snaží. A Swans si toto pochopení a podrobení vynucovali, v opačném případě zašlapávali do země a ničili.

Po tomto zážitku nechápu, proč v poslední době Gira otočil a v rozhovorech mluví o pozitivním rozměru hudby Swans a pozitivním sdělení. Sdělení a pozitivnost jsem nenašel. Jen extremismus. Jak hudební, tak myšlenkový (byť pocitově, protože jsem opravdu nenalezl žádnou konkrétní myšlenku, jakkoliv je pozadí jasně dané předchozí tvorbou). Bohužel však extremismus netolerantní, cynický, arogantní a ublížený. Swans jsou snad nejznámější kapelou, která takhle uráží své posluchače. Na to nejsem zvyklý, a i když jsem vydržel až do konce, nemám z toho dobrý pocit.

Z koncertu mě tak hřeje výborné vystoupení Sira Richarda Bishopa a perfektní první polovina setu Swans. Větší pokora, tolerance a přiměřenost by druhé polovině rozhodně prospěly. Možná toho jen nejsem hoden, nevím, možná jsem jen slepý, když je soundtrackem mého života jejich předchozí tvorba.