Swans

Dušemlejnek, z jakého se těžko vzpamatovává
host: Jamie Stewart
14. březen 2013
Brno, Fléda

Psát report po tak intenzivním dušemlejnku, jaký mi Swans přivodili, a který mě zanechal ve zpustošené měsíční krajině, se ukázal jako téměř nadlidský úkol. Navíc je těžké něco dodávat k Viktorovu reportu, který před pár měsíci přesně popsal, čeho je toto monstrum schopné (link hledejte v levém sloupci). Proto se pokusím navázat a věnovat se některým jiným aspektům brněnského vystoupení.

Není tajemstvím, že Swans jsou dneska cool kapela, která vám zdánlivě potvrdí status hudebního znalce. Na tomto koncertě jste prostě být museli a Fléda se tak solidně zaplnila. Brno se pyšní tím, že zde před šestadvaceti lety Swans vystoupili. Možná i proto se věkový průměr příchozích pohyboval nad třicet. Přišla různorodá směska lidí od padesátiletých rockerů, smetánky místní hudební scény, alternativ, metloše až po hipstery všech věkových kategorií. A jak to tak u Swans bývá, ne každý vydržel dvouhodinový koncert až do konce.

Ze slušnosti zmíním, že legendě předskakoval Jamie Stewart ze „ŠuŠu“. Jeho set mě vyloženě štval, protože procítěně patetické country s cvrlikáním ptáčků v pozadí prostě není moje parketa. Ale zpět k tématu. Už příchod k podiu dával tušit, co nás čeká – na zemi před podiem stály čtyři obrovské, metr a půl vysoké reprobedny. Chytl jsem si fleka před jednou z nich a provedl nezbytnou věc k tomu, abych si koncert užil, tedy zašpuntoval si uši. Swans jsem už dvakrát zažil, to bylo ovšem na letních festivalech, a já byl velmi zvědavý, jak budou působit v klubu, navíc s novým setlistem.

„Stál před mikrofonem a gestikuloval jako opilý new age kazatel, přičemž zpíval, deklamoval a vydával neidentifikovatelné zvuky s neochvějnou suverenitou.“

Na koncertě Swans nepotřebujete znát jejich desky nazpaměť, abyste si je užili – možná by to dokonce bylo spíš na škodu, protože byste měli tendenci hledat záchytné body, kterých bylo poskrovnu. Stačí „pouze“, když přistoupíte na estetiku jejich intenzivního zvuku a položíte se do erupcí a masivních vln, které na vás sesílají.

Když to hodně zjednoduším, předvedli Swans dvě hlavní polohy. V jedné hráli do jisté míry nazkoušené části, které vzdáleně připomínaly písně z alb. Gira se při nich soustředil spíše na zpěv, než aby dirigoval ostatní spoluhráče, zatímco kapela šlapala jako temně pulzující hodinky. Stál před mikrofonem a gestikuloval jako opilý new age kazatel, přičemž zpíval, deklamoval a vydával neidentifikovatelné zvuky s neochvějnou suverenitou. Nejpůsobivější byla pasáž „Toussaint Louverture Song“, kdy detailně ukazoval, jak podřezává bohu krk a vytéká z něj krev.

V okamžicích, kdy Swans hráli na „písničkovou“ notu, hudba pohlcovala svou repetitivní hypnotičností, která navozovala psychedelický trans. Jakoby s vámi monstrum kráčelo do propasti černoty duše a extaticky z vás vytřásalo nahromaděný stres. Spíše, než aby se drželi komponované struktury songů z alb, jamovali na troskách hlavního riffu. Často vytvořili i medley, kdy proplétali motivy z různých skladeb v jednom dlouhém celku. Zde bych vypíchl „Mother of the World“, která sice zní dobře už na albu, ale naživo razantně ukázala, jaká síla vězí v jednoduchosti.

„Dohromady to vytvářelo organický celek, který napínal, uvolňoval a vybuchoval až do krajního vyčerpání.“

Druhá poloha spočívala právě v pro Swans tolik typických erupcích noisových stěn, které svou hlasitostí vytvořily z vašeho těla vibrující membránu a vytrhávaly zuby z kořínků. Gira při ní především gesty dirigoval, kdy a jak intenzivně má konkrétní člen jeho ansámblu hrát. Nejednalo se o žádnou sofistikovanou snahu o umění nebo jamování, šlo spíš o hlasité přerušované salvy primitivní hrubé energie, kterou do publika s prstem, či spíše podrážkou na spoušti vystřeloval principál Gira. Vyskakoval po pódiu jako patnáctiletý punkový hrdina a vždy při dopadu vypálil tsunami dronoisové kakofonie, na které se unisono podílel celý jeho ansámbl. Takhle si pohopsnul minimálně stokrát a evidentně si to užíval.

Šlo v podstatě o frontmanem odpalovanou primitivní hoblovačku, doplňovanou různými odstíny atmosférických prvků ze strany perkusionisty Thora Harrise a Christopha Hahna, který slidoval na svých dvou pedal steel kytarách, které měl tradičně horizontálně upevněné na podstavci. Přestože intenzita a zapojení jednotlivých hráčů vycházela z Girova dirigování, konkrétní zabarvení a tvar mu dodávali intuitivně sami.

Swans tedy ve zkratce rozjeli skladbu, vystupňovali ji do repetitivního tranzu a v momentě, kdy už gradace dosáhla vrcholu, se dostavil úpadek, dojezd. Poté se labutí bestie pomalými nádechy odpalovanými Girovými skoky časem znovu rozkmitala do dalšího hypnotického songu. Dohromady to vytvářelo organický celek, který napínal, uvolňoval a vybuchoval až do krajního vyčerpání. Pro část publika byly nejhůře vstřebatelné právě ty nestrukturované hlukové nádechy. Někteří známí to vnímali jako samoúčelnou masáž zvukem, ale pokud přistoupíte na hru hypnotické intenzivní masáže a vpijete se do natlakovaných proudů energie, tak jste si to mohli užít se vším všudy. Fanoušci Neurosis jistě pochopili, co tyto dvě kapely spojuje.

„Výsledkem byl těžkotonážní energetický výplach, který nabízí těm, kteří přijmou jeho hru.“

Slyšeli jsme dva nové songy, které zněly slibně – úvodní „To Be Kind“ a „She Loves Us“. Koncert měl ovšem dvě slabiny, které spolu volně souvisely – nedokonalý zvuk a menší rozmanitost poloh, které Swans naživo dříve nabízeli. Že zvuk nebude ideální, naznačovalo už úvodních sedm minut koncertu, kdy Gira poprvé a ne naposled seřval zvukaře po prvním nápěvku novinkové skladby (s příznačným názvem „To Be Kind“). Byli jsme vystaveni monstróznímu náporu zvuků, které se bohužel vlivem vysoké hlasitosti smílaly dohromady a nedaly tak vyniknout malým vychytaným detailům, kterými desky Swans oplývají. Nový setlist je evidentně údernější, než ten předchozí, což není nutně špatné, ale trochu jsem postrádal tišší pasáže, které by naplno využily potenciál Thorova kladiva a smyčce. Rozmanitější paleta zvuků by podle mě lépe navodila atmosféru a umocnila gradaci setu. Jenže Giru nezajímala sofistikovaná zábava, nekompromisně chtěl, abychom s ním prošli primitivistickým očistným rituálem. Ten nám zprostředkoval šaman, který údajně zažil tři sta acid tripů ještě dříve, než dosáhl čtrnácti let.

Legenda Swans je ověnčena stovkami klišé, z nichž většina ale platí. Začneme třeba tím nejzjevnějším: Swans rovná se Gira a vše je podřízeno jeho příkrému diktátu. Stovky stran byly popsány o jeho nekompromisně přísném přístupu, jak ke spoluhráčům, tak ke zvukařům či pořadatelům. Traduje se, že ignoruje dopad hudby na ubohé publikum a sám jsem měl po dvou festivalových zážitcích ze Swans podobný pocit. Na svém prvním klubovém koncertu Swans jsem si ovšem z první řady všiml něčeho nového. Gira na jednu stranu jako by své obecenstvo nešetřil, když do nich sázel složitě vstřebatelné shluky, které byly i pro dlouholeté fanoušky těžko zařaditelné. Neměl jsem ale pocit, že by chtěl posluchače záměrně mučit. Spíše jim předkládá vlastní vizi toho, jak má vypadat živé vystoupení a náramně se při tom baví. Výsledkem byl těžkotonážní energetický výplach, který nabízí těm, kteří přijmou jeho hru. Berte, nebo nechte být.

1. To Be Kind
2. Mother of the World / Screen Shot
3. Coward
4. She Loves Us
5. Nathalie
6. The Seer / Toussaint Louverture song / Oxygen

Na závěr si dovolím trochu dojmologie. Na pódiu se projevuje ještě jedna část Girovy přirozenosti. Můžu to nazvat třeba ješitným vampyrismem. Nešlo totiž přehlédnout, jak vstřebává energii od těch svých spoluhráčů, kteří mu ji vysílají. Nejvíce se soustředil na nejmladšího člena Swans, basáka Chrise Pravdicu, ze kterého sálal entuziasmus a obdiv k frontmanovi. Naopak až na pár gest Gira téměř nekomunikoval s jediným členem původní sestavy, kytaristou Normanem Westbergem (ten si profesorsky odměřeně pouze odehrál své).

Gira si stejně tak užíval ohlasu publika a to nejen na podiu. Po koncertě stál v bílém kovbojském klobouku asi půlhodinu u merche a s úsměvem se poplácával s vděčnými fanoušky. Je to holt profík, ale sami si odpovězte na otázku, zda nosí masku na podiu nebo u stánku, kde prodává své desky. Nechci z toho dělat kazuistiku, jen mě napadá, jestli by Swans byli tak dobří, kdyby Gira nebyl sebestředným magorem?