Swans

Hudba jako droga, drogy jako hudba
host: Pharmakon
20. října 2014
Praha, Lucerna Music Bar

Swans se do tuzemska vrátili v uplynulých třech letech už potřetí. O nějakém zevšednění ale u kapely, která už přes třicet let posouvá hranice lidských i kompozičních možností, nemohla být ani řeč. Pondělní večer v pražské Lucerně toho byl výmluvným důkazem.

Na torturu, načatou s úderem deváté večerní, nebyla s to obecenstvo připravit ani plavovlasá domina se sadomasochistickými sklony, ozbrojená krabičkami a plechem polepeným mikrofony. Pharmakon Gira určitě neangažoval proto, že vypadala dobře v přiléhavém černém oblečení. Margaret Chardietová se s údělem uměleckého kanónenfutru rozhodně předem nesmířila. Do víru svých industriálem prostoupených obsesí bez váhání a takřka okamžitě stáhla také obecenstvo, s nímž si to vyříkala hezky z očí do očí. Že se po půlnoci častěji skloňovalo jméno hlavní hvězdy večera, nebylo na závadu. Pharmakon se vzpomínala hned vzápětí. Na předskokana Swans hodně slušný výkon.

Humorista Douglas Adams si Postiženou oblast, nejhlasitější kapelu v galaxii, znící nejlépe v betonovém bunkru pětapadesát kilometrů od pódia, vymyslel roku 1980 při psaní „Restaurantu na konci vesmíru“. Tehdy pochopitelně nemohl předvídat, že už za dva roky jakýsi Michael Gira založí Swans, kteří se jeho plutoniové rockové kapele nevyrovnají jenom proto, že technický pokrok ještě nedospěl tak daleko.

„Čas je nic, nehojí, ztráty jsou povolené a každý vždycky dostane druhou šanci.“

Swans ale nejsou Sunn O))). Hrát bez přestávky koncerty o délce průměrné opery a vyluzovat hluk na hranici snesitelnosti (a leckdy i za ní) v jejich pojetí hudby hraje klíčovou roli. Tím hlavním jsou však puristické, takřka archetypální motivy, které Girův tým do omrzení a úplného vyčerpání jakoby nezúčastněně protáčí v odstředivce. Do ní postupně nenápadně přidává další a další reaktanty a čekají stejně jako jejich publikum, co z toho vzejde. Pak – přesně ve chvíli, kdy jste buď uvedeni do změněného stavu vědomí, nebo uchlácholeni, že v tom vydrží pokračovat celý zbytek večera – do centrifugy začnou řezat baseballkou a z laborky se v tu ránu stane očazená kůlnička na dříví, v níž začne pobíhat jako tur řvoucí šílenec v rozcupovaných šatech a s motorovkou v prackách.

Hudba Swans nepochybně ale má také duchovní rozměr. Obávám se, že zejména pro dílem zmatenou, dílem sjetou pokusnou zvířenu pod pódiem. Dlužno podotknout, že Swans takovou dimenzi dodávají spíš nezáměrně. Girovi skoupě dávkovaný odtažitý zpěv proti jeho vůli přisoudil status div ne Bohočlověka. Jednotvárné kytarové vichřice, pozoun a víření gongu zas navozující představu buddhistického kláštera hluboko v Himálaji. Přitom Swans, kteří si s kamennou tváří a žvýkačkou v koutku z duchovna spíš tropí blázny, zajímají pouze reakce jejich vazbící (pa)zvukové hmoty a jakou v mezimozku nadělají paseku. Čas je nic, nehojí, ztráty jsou povolené a každý vždycky dostane druhou šanci. Volně podle Vladimíra 518: „Tohle nejsou písně, tohle je čistej crack.“

fotografie: Tomáš Šrejber