Sundays on Clarendon Road - Walking into Limbo
Ne každá dobrá kapela má na čele napsáno, že udělala skvělou desku. Musíte chvíli hledat, stejně jako v jejich hudbě. To se mi přesně stalo se Sundays on Clarendon Road a jejich EP. Výsledek je vynikající.
Je to pár let zpátky, co jsem si dychtivě stáhl předčasný leak druhé desky Guillemots. Neznělo to vůbec jako oni a taky to Guillemots vůbec nebyli. Jak jsem později zjistil, znělo to asi o tisíc procent líp než jejich druhá deska „Red“, která šla hned z disku, a já pak neměl vůbec dobrý spaní z toho, co že to vůbec pořád poslouchám. Řízením osudu se stalo, že sem asi za půl roku narazil na nevygooglovatelného francouzského umělce co si říká T. a moje duše konečně našla klid.
„Nádech. Play. Výdech.“
Když jsem si pročítal texty k debutovému EP projektu Sundays on Clarendon Road, hemžilo se to příměry k interpretům jako Kings of Convenience nebo José Gonzales. Jistě, netřeba předstírat, že tomu tak není, ale jestli jsou svojí tepovou frekvencí SOCR někomu opravdu blízko, je to právě francouzský hudebník T.. A dobrá zpráva je, že přirovnání k někomu, kdo oplývá podobnou produkcí, nemusí znít pejorativně, protože tu hudbu je zkrátka třeba cítit – emoce jako jeden velký leitmotiv.
Decentní elektronika nenásilně vyplňuje akusticky jemné výpovědi Jonáše Zbořila. Skladby, které chvílemi až šeptají kolem sebe, omotávají pečlivě budovanou strukturu, která ale nepůsobí dojmem prvoplánu nebo nějakého chtíče se někam dostat. Jen je občas výraznější, občas méně. Jejich hudba je křehká a přesto by v určitých momentech prorazila hlavou zeď. Celé tohle EP uteče jak voda. Nádech. Play. Výdech.
„Naši kamarádi z Ditchmag magazínu ověnčili ‚Land of Limbo‘ jako domácí skladbu roku.“
Možná že napoprvé se nic výrazného nestane, jen taková ta chuť pustit si to znovu se na jazyku převaluje v neobvyklé intenzitě. Teď mě tak napadá, že ještě jedna kapela/projekt mi vytanul na mysli při poslechu „Walking into Limbo“ - fragmenty desky „All Fallow Everyone“ od Custom Blue. Skrz sychravou atmosféru, ve které se člověk snaží cítit pohodlně.
Sundays on Claredon Road prý fungují asi pět let, ale debutovou věc dali dohromady až nyní. A těch pět let je na tom rozhodně cítit. Propracovaností, ale chvílemi i takovou tou přežehleností. Naši kamarádi z Ditchmag magazínu ověnčili „Land of Limbo“ jako domácí skladbu roku a já jen mohu potvrdit kvality. Víte, tohle EP nezpůsobí (vzhledem k tomu, že píšem recenzi asi po tři čtvrtě roce, tak víme, že nezpůsobilo, ale chceme si hrát na vizionáře!) zemětřesení, povyk, nebudou se psát nové modlitby. Na to je deska příliš nenápadná a vlastně je to úplně jedno. Je jedno, jestli bude rotovat jen v lokálním kontextu. Hlavní je, že nese sdělení, které předkládá s uvěřitelným a osobitým výrazem.
