Stinka – Neviňátko
Páteční „Theatrum Braunauensis“ v bermudském trojúhelníku Alka–Zavoda–Terno tvoří Kluci a jejich fanklub. Stranou posedávají protekční spratci z Vivian, kteří ne a ne navázat na strýčka Toma z Imodia a v aroganci soutěží s kytarovým herojem Honzou Mikuškou. A samozřejmě tu jsou Ondra a Bazdesh, kamarádi do deště a pohrobci stonerrockových MDMA, kteří se rozpadu vlastní kapely vyhnuli tím, že přešli do týmu Stinka. A s frontwoman, Ondrovou sestřenkou a akordeonistkou Hankou Lundiakovou natočili třetí album Neviňátko.
Ani ji nemusíte slyšet, aby vám bylo jasné, že deska má neopakovatelnou chemii. Čtěte pozorně příbalový leták. Za bicími sedí Miloš Dvořáček ml., desku vyprodukoval a pár stop na ni přidal „velmistr slepých vývojových uliček“ Ondřej Ježek. Přičtěte k Hančiným textům a jednomu Whitmanovu překladu Bazdeshova sem tam splašená progerská kladiva minus akordeon. Napsat, že je výsledkem této chemické rovnice zlatá (tedy poslední) dávka heroinu pro starou Stinku, by však bylo nutně zjednodušující.
„Kapela naplno využila potenciál svůj i svých hostů a natočila mimořádnou desku.“
Zbyl silový vokál, vysoce funkční i bez akordeonu, jehož se Stinka ze zdravotních důvodů téměř úplně vzdala. Zpěv totiž bezděčně reflektuje, jak Broumováky poznamenává soužití s pískovcem. Navenek tvrdí, v jádru křehcí. Až mi bytostně introspektivní texty vhání slzy do očí: „Bylo to zrovna, když v Praze hráli Pixle / V Karlíně totálně zabouchnutá / civim furt na tvoji zeď / a na mě jen tvý ocelový futra.“
V druhém plánu už deska hýří chorou barevností prog rockem poučeného outsider artu a taky se s vokálem i lyrikou dost tluče. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Stinku s Holy Fandou jsem přetrpěl, protože ducha české Skandinávie (pche), jejíž otisk podle mě Hanina podvědomě hledá i v Praze, uměl převést do muziky jen hodně zidealizovanou. Zato obrazotvornost současné sestavy mě trápí naopak tím, jak věrně jsou v ní slyšet všechny ty blastlené dozdívky, divoce zbarvený polystyren a smrad po nocích páleného umakartu. Přesně takové atributy Stinčí poetika vždy měla mít a teď je má.
Ale ať je to jasné i Sudeťákům, kteří Stince přispěli na desku, a proto nemají na výkladový slovník: kapela naplno využila potenciál svůj i svých hostů a natočila mimořádnou desku. Je to velmi autentická výpověď o matce–samoživitelce a věčné solitérce a všem, co ji utvářelo. Výpověď, kterou dotáhla do konce stěží opakovatelná sešlost talentů. Přesto se líbit bude hlavně těm, kterým se stejně jako jí z osmadvaceti Whitmanových mladíků líbí ten nejošklivější.
