Steven Wilson

Úřední hodiny progrockového orgánu
5. dubna 2015
Praha, Divadlo Hybernia

V prog rocku někdo vidí vyčichlou hudební fosilii kadeřavých kytarových hrdinů, jiný zas možnou formu vyjádření pro intelektuální smetánku. Mně je to fuk. Miluju dobrou hudbu a Steven Wilson ji podle mě dělá. Proto jsem se v neděli večer ocitl v Hybernii a navzdory tomu, že tím pro některé z vás celý report ukončím, říkám: „Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl. Ne, dostal jsem vlastně o něco víc.“

Dle očekávání se koncert soustředil především na Wilsonovu poslední studiovku „Hand. Cannot. Erase.“, velké projekční plátno s panelákem a postupně se rozsvěcujícími okny tudíž těžko někoho z přítomných překvapilo. Kdo ale na první takty otvíráku „3 Years Older“ reagoval jinak, než rohlíkem v obličeji a údivem nad tím, jak (nikoli co) vlastně slyší, kecá. Nebylo to nahlas a přitom to bylo intenzivní a plné, hodně plné.

Po prvním potlesku bylo evidentní, kterak sebevědomým frontmanem Steven Wilson je. Žádný ušlápnutý introvert se nekonal: „Znáte ten prostor ve Vídni? Byl jsem tam včera. Je to tam hnusný, co?“ začne titulní skladbu zmíněné novinky. Sebevědomě, s lehkostí. A právě to mě baví: Wilsonovy skladby jsou hudebně propracované a přitom má pořád člověk pocit, že poslouchá písničku, nikoli tlakový výstřik ega do saténového kapesníku.

„Kdyby se měl stejný večer opakovat též o den později, prodám nějaký párový orgán...“

Došlo na moji oblíbenou „Perfect Life“, projekcí skvěle vypointovanou „Routine“, luskáním prstů nakopnutou „Index“. „Regret #9“ okouzlila krásným moogovo-kytarovým sólem, na které se vždy celou desku těším. Na časy Porcupine Tree vzpomínal „Lazarus“. „Máte rádi hudbu z osmdesátek? Lidi říkají, že jsem ovlivněný sedmdesátkama, chápu to, ale dotkla se mě i tahle dekáda,“ uvedl pak skladbu „Harmony Korine“. Tleskalo se hodně, po písničkách i v jejich průběhu, bylo komu a čemu.

„Hey brother, happy returns, it's been a while now / I bet you thought that I was dead / But I'm still here, nothing's changed.“ Úvodní verš „Happy Returns“ a zároveň předznamenaný konec celého vystoupení. V přídavku jsme se dočkali ještě „Watchmaker“ z desky „Raven That Refused to Sing (And Other Stories)“, druhé vzpomínky na Porcupine Tree („Sleep Together“) a závěrečné titulní skladby z „Havrana“. V sále se rozsvítilo, lidi stáli a tleskali, kapela přišla, uklonila se a odešla. Odešel jsem taky, ale kdyby se měl stejný večer opakovat též o den později, prodám nějaký párový orgán a stojím před tím zpropadeným divadlem zase.