Staer – Daughters

Krásný roztříštěný svět
2013
Horse Arm (CD) | Gaffer Records (LP)
40:09 (6 skladeb)
instrumentální noise rock
www.mozartkebab.com

Staer jsou trojice ze Stavangeru, kterou lze přirovnat ke svůdníkovi v hodně rozedraném kabátě. Vábivost jejich hudby je značná, vhodnou partií však nejsou pro každého. O to více jim podlehnou vyznavači špinavé a živelné kytarové hudby, ale i improvizace či „jazzově“ nasekaného math rocku. Leccos prozradí už to, že nedávné turné absolvovali po boku Child Abuse.

Jádro alba „Daughters“, které jen potvrzuje vyspělost téhle kapely, bezesporu spočívá v lomození, jaké běžný rockový posluchač jednoduše nestráví. Přese všechnu spletitost je však deska ovládána starou dobrou rockovou živelností, pouze s tím rozdílem, že tyhle valící se kameny nedávají prostor rockovým pózám, ale vzdouvajícímu se prachu. Deska tak působí jako pád ze skály, při němž si po nějakém tom bolestivém odrazu uvědomíme, že nám nic nehrozí, a vlastně si ho můžeme začít užívat. Staer se sice zadírají až do krve, ale při všem tom opojení si toho přestaneme všímat.

Z divokých vajec byli tihle Norové odjakživa, což lze v podstatě říct takřka o každé kapele, která vezme do rukou elektrické kytary. V jejich případě se do nich ovšem dostaly i zárodky experimentátorství, díky nimž se tahle kapela dokáže zaplétat do vcelku neuvěřitelných věcí. Pokud ale svými instrumentálními eskapádami dokáže v jeden moment zauzlovat posluchačovy nohy, hned tím dalším je zase rozplete a v důsledku prohloubí údiv ke svému počínání. „Daughters“ je spletencem hutných i kvílivých kytar a trhaných i hypnotických bicích, z něhož Staer vycházejí jako vítězové. Gratulovat si může i hostující saxofonista Kjetil Möster, který úspěšně zahušťuje už tak hutnou sonickou krajinu.

„Díky nepopiratelné chaotičnosti je album i setrvale napínavé.“

Přestože je zde uhrančivá repetice jednou z tvůrčích metod, tvoří pouhou podmnožinu celkové pestrosti, která dostává jednoznačně přednost. Staer setrvale uvádějí posluchače do hypnotických stavů, na opakování dusavých rytmů ale nespoléhají. Vzato ve vší obecnosti, „Daughters“ uchvacuje díky tomu, že se zde neustále něco děje jak na povrchu, tak pod ním. A díky nepopiratelné chaotičnosti je album i setrvale napínavé. A právě paralelní přítomnost napjatých očekávání a okamžité schopnosti uvádět posluchače do těkavého pohybu je další z předností toho, oč se Staer úspěšně snaží.

Výzvy se obvykle nehřejí ve světlech ramp, ale válejí v prachu. Staer jednu z nich zvedli a přestože pološílenou hru na narušené nástroje nepraktikuje zase tak málo kapel, jen málokteré z nich se podaří vytvořit takto osobitý svět. Nedá se říct, že by tohle trio zvažovalo každý tón – na to je jeho hudba příliš živelná. Rozhodně ale platí, že setsakramentsky dobře tuší, kdy a jak udeřit. Na „Daughters“ tak činí dosud nejlépe.