Šrumec - 15 let od prvního koncertu

Jako první ale na pódium nastoupili domácí, torzo opovrhovaných Masterpiece zvané Pantau. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nikdy na vrub jejich nezvladatelně talentovaného kapelníka neutrousil žádnou jedovatost, a pokud, tak právem. Viktor umí skládat kvalitní indie rock, ovšem jen když se po vzoru sopky Cimrmana nezasype vlastní aktivitou, ostatně jako právě tehdy; roztržitý akademik Pantau, až po uši platonicky zamilovaný do své inteligence, venkoncem jen jektal jednu banalitu za druhou a souvislosti mezi nimi unikaly i jemu. Klimbající posluchače ale dokázal nakonec strhnout, paradoxně když ocitoval „Bystander“ od Masterpiece.

Duo Kontroll bratrů Holubů pochopitelně na rádoby omračující intelektuální výboje zrovna neužilo. Shazovat je ovšem kvůli tomu jako „blbé kolínské čutálisty,“ by bylo krajně ošidné. Nehledě na to, že na otázky některých sportovních redaktorů by smysluplnou odpověď stěží hledali i ti, kteří by se asi nohama neuživili. Jejich velmi fyzická poetika byla stejně úsporná jako jejich nástrojové obsazení a šla rovnou k věci. Jako životem vyučený venkovský strejda, který toho sice mnoho nenamluví, ale co řekne, to platí. Vědeckým postulátům navzdory.

S více než ročním odstupem připouštím, že jsem vůči Mermomoci byl zbytečně krutý a slovy holek z Čokovoko „pro třísky neviděl les,“ respektive pro malichernosti neslyšel mocné Archeho metafory a jak jim fikaně Brohe přizvukuje. Psal jsem o trestancích v okovech a sám se neodpoutal od představy, že Broheho hlas a kytara patří jedině Need of Activity. Arche a Brohe mi ale naštěstí tentokrát nedali šanci přemítat, jestli je Mermomoc okolnostmi vynucené spojení dvou odlišných individuí, nebo jen jejich chvilkovým rozmarem. Bylo to působivé a obrazností překypující, ne však zahlcené zastavení se nad stavem našich životů. Jen doufám, že to nebyla šťastná náhoda, ale to s jistotou vyloučím, až je uvidím příště.

„Jen skutečný kumštýř dokáže diváka zbavit břímě půdy pod nohama.“

Zato Karma Makaka spíše nežli mě udělala čáru přes rozpočet Petru Osobovi. Hlavně tím, že tu bez varování pokřtili desku, tudíž hráli déle, než původně měli. Omluvit by to určitě šlo, nadšení z novotou skvící vlastní desky s muzikantem zamává, ale přiznám se, že se mi do toho nechce. Chtělo by se mi napsat, že za dvacet let se šumař hrát naučí i proti své vůli, jenže dlouholetá praxe u Karmy Makaka opravdu znát byla. Na druhou stranu jsem u nich nedokázal nepřemýšlet, kde jsem ten či onen riff už slyšel (Rush, Voivod, Pražský výběr?). Zkrátka vypomohu-li si půlkou výňatku z profilu kapely na Bandzone, S.Bobr sice neví, co to (Karma Makaka) znamená, ale na rozdíl od něj mě to vůbec nevzrušuje.

Znouzectnost se sice na Šrumci už asi nikdy neukáže, přísahal bych ale, že indierockoví Audio Attaché jsou její hipsterská obdoba. I když jim chválím, že umějí skládat úhledné popěvky a také je udat, přijde mi líto, že to jediné, co je od neohrabané poetiky Znouzectnosti odlišuje, jsou kytarové efekty a něžná vyznání lásky Berlínu a latté. Nicméně na vítězství v místní talentové soutěži by to nejspíš stačilo. Zato na průvan v zatuchlém tuzemském bigbítu rozhodně ne.

Na tomto světě není jisté nic a jestli praotec všech trollů, komik Andy Kaufman, nakonec svou smrt opravdu nefingoval, pak už vůbec nic. Pouze to, že v duu Čokovoko našel horlivé žačky; nacpat do karaoke na koleni slátanou poému a vystoupit s tím před lidmi – to může být buď praštěné anebo geniální. Osobně bych se ale přimlouval spíš za to druhé, poněvadž víc než zpackanou poctu Morgensternovi vládkyní brněnských chodníků bylo fascinující pozorovat řídnoucí hlouček před pódiem, zmítaný protichůdnými emocemi. Málo platné, jen skutečný kumštýř dokáže diváka zbavit břímě půdy pod nohama. Jak toho dosáhne, už je vedlejší.

Sice jsem si sliboval, že v souladu s mottem Kontroll vydržím od začátku do konce, ale musel jsem si přiznat, že po Čokovoko bych elektropunkové Kluky už asi nevstřebal. I tak jsem z Osobičovy oslavy odcházel spokojený. Hezké to totiž nebylo... naštěstí.

fotografie: Tomáš Šrejber