Spain – Carolina

Hořké hvězdy a sladké pruhy
Spain - Carolina
2016
40:36 (10 skladeb)
Glitterhouse Records | Diamond Soul
slowcore | folk-rock
www.spaintheband.com
Za svou více než dvě dekády překlenující kariéru si Spain museli vybudovat téměř dokonalé maskování. Jinak mi totiž není jasné, proč nejsou jedním dechem skloňováni spolu s Low, Red House Painters, Idaho či jinými slowcorovými premianty.

Občas přitom dostávali pohlednice ofrankované razítkem slávy – jejich píseň Spiritual z debutové desky The Blue Moods of Spain předělali Johnny Cash či Soulsavers s Markem Laneganem, na albu She Haunts My Dreams jim pro změnu hostoval uznávaný pianista Esbjörn Svensson. Otcem ústředního mozku Spain Joshe Hadena je navíc slavný jazzový basista Charlie Haden. Jablko v tomto případě třímá také baskytaru, ale spadlo na jiný žánrový záhon.

Pokud patříte mezi nešťastníky, kteří jako já stále používají termín slowcore, pak vězte, že Spain padne jako ulitý. Pokud nikoli, zkusme to obšírněji – Spain se pohybují na rozhraní alternativního rocku a amerického folku, přičemž nejlépe jim dělají pomalá až střední tempa. Na rozdíl od některých žánrových souputníků si nepotrpí na minimalistickou instrumentaci. Hadenova baskytara je hutná a přitom nenásilná, kytary střídají akustickou akordomalbu s téměř country rockovými vyhrávkami. Pozvěte občas na návštěvu housle či klávesy a získáte zvuk alba, který je podobně vřelý a příjemný jako zírání do planoucích kamen. To by samo o sobě ale ještě nebylo na medaile.

„Vrchol pak přichází na samotný závěr – Station 2 mám za jednu z nejlepších písní loňského roku.“

Na albu Carolina je nejlepší to, jaké pocity vzbuzuje a jak je v nich konzistentní. Z písní přímo odkapává nálada, kterou jsem se snažil načrtnout v úvodu. Nostalgie se mísí s touhou, stesk s nadějí, smutek s vírou, hořká se sladkou. Záměr v tomto případě působí až konceptuálně – Josh Haden se v zásadě neustále ohlíží do časů minulých, akorát někdy je to rok 1875 a někdy včerejší noc. I náplň písní snadno utvrdí v tom, že tahle muzika je „americká“ bez negativních konotací. V písni The Depression se věnuje strastem lidí, kterým podrazil nohy krach na newyorské burze blahé paměti roku 1929, Battle of Saratoga jde ještě dál a posluchače přenese rovnou na bojiště jedné z rozhodujících bitev americké války za nezávislost, přičemž jej prošpikuje obrazy ze současnosti. Haden témata svých písní nemaskuje a nehalí do metafor, texty jsou úsporné až doslovné. Když říká „máslo“, myslí tím „máslo“, nikoli „pocity ustájeného skotu poté, co večer zhasnou světla“.

Přesto mě nejvíc oslovily skladby, které jsou osobnějšího ražení. Starry Night je vlastně takový docela dobrý návod na řešení partnerské krize a Lorelei byste taky při čekání v prázdném pokoji leccos odpustili. Vrchol pak přichází na samotný závěr – Station 2 mám za jednu z nejlepších písní loňského roku. Nostalgické vzpomínání na dětské zážitky a poznání, že návrat neodčiní to, že jste jednou odešli – dokonalé resumé celého alba.

To si netroufnu univerzálně doporučit a pokud s někým nebude emocionálně rezonovat, připadne mu sladkobolné či naivní, nezanevřu na něj. Ale kdyby vám připadalo, že je na světě nouze o sympatické Američany, Josh Haden se Spain tu mezeru určitě zacelí.