Soulfly

Cavalerův gang je zpět
hosté: Incite, Lody Kong
18. září 2012
Praha, Roxy

Max Cavalera je nezničitelný nezmar. Není to tak dávno, co se jeho jméno v metalových kruzích vyslovovalo tak akorát s ironickým úšklebkem. Přesto je zpět, v České republice vlastně už letos podruhé, opět dokázal Roxy roztancovat k nepříčetnosti a k dovršení všeho vzal s sebou další generaci Cavalerů – své syny Igora a Richieho.

Rejpal by se zde mohl ironicky pošklebovat nad tím, zda by vůbec mladé a v podstatě naprosto neznámé kapely jako Lody Kong a Incite měly šanci stanout na světovém turné po boku superhvězdy (ano, kontroverzní, některými opovrhované a Maxovými výstřelky pošramocené, ale stále superhvězdy) jako Soulfly, pokud by nebylo určité otcovské protekce. Odpověď je prostá: ne, neměly. Ale zde si zase rýpnu já: a bylo by to skutečně dobře? Není lepší, že si můžou začínající kapely zahrát na takovém turné, než aby popatnácté rozpařily svých třicet kamarádů na upoceném koncertě okresního formátu?

„Richie má alespoň dost soudnosti na to, aby se zdaleka vyhnul nasládlým, procítěným refrénům.“

Paradoxně bych lépe hodnotil mladší a o poznání nezkušenější Lody Kong mladšího Igora Cavalery. Kluci sice působili na pohled amatérsky; nástroje jim možná byly trochu velké, Igor s legračním zeleným páčem sám by se asi ještě potřeboval pár let vyzpívat a bubeník v závěru zdemoloval část své (poněkud skrovné) bicí sestavy. Nicméně pokud se budu bavit o muzice samotné, tak Lody Kong odehráli velmi solidní, špinavý thrashový bordel bez moderních serepetiček, kterým by bez problémů převálcovali jakoukoliv srovnatelnou českou kapelu. Hodně to připomínalo staré Soulfly z dob, kdy hráli písně jako „Bleed“, jen trochu neumělejší a živelnější.

S Incite mám trochu problém, ale otevřeně přiznám, že chyba je částečně ve mně. Podobný moderní metalcore mne vůbec nebere, muzika mi připadala sice technicky vymakanější než u Lody Kong, ale vystoupení také bylo poněkud sterilní a pózovité. Nechyběla mu sice energie, nicméně jinak bylo možná divoké, ale též velmi předvídatelné. Na druhou stranu: lidem se dle ohlasu celkem líbilo, kapela se vyblbnula a Richie má alespoň dost soudnosti na to, aby se zdaleka vyhnul nasládlým, procítěným refrénům, takže jim nemůžu nic moc vytýkat.

A pak Soulfly. K mému překvapení jsem zjistil, že se kapela velmi zaměřila především na starší tvorbu, a to velmi starší – klubem prolétly nejen „Eye for an Eye“ a „Primitive“, nejen obligátní „Roots“ a „Territory“, ale dokonce i „Desperate Cry“ a coververze „Iron Man“ od Black Sabbath. Tak trochu Maxe podezírám, že má stále tendenci konkurovat Sepultuře…

„Z Maxe bylo doslova cítit, že je ve svém živlu. Svým vystupováním mi kupodivu hodně připomínal Shana Emburyho.“

Ta v Praze pár měsíců zpátky zahrála také koncert věnovaný starým hitům. Nicméně pro spravedlnost dodám, že pokud se tato rivalství mezi těmito kapelami bude odehrávat v této rovině, a nikoliv temnými narážkami v rozhovorech na to, že by to ta druhá měla zabalit, tak na tom posluchači pouze vydělají.

Z Maxe bylo doslova cítit, že je ve svém živlu. Svým vystupováním mi kupodivu hodně připomínal Shana Emburyho. Vůbec bych nevěřil, že je to stejný člověk, co pár let zpátky na Brutalu nechal vypnout projekci a bez většího zájmu si odemlel své „un-duo-tres“; tady jako by si nechtěl nechat utéct sebemenší kousek atmosféry, kterou dopřál i svým synům. Nejen jako předkapelám, ale i v rámci společného vystoupení v novince „Revengeance“.

A na závěr ještě jednu drobnost: asi nejsem jediný, kdo měl z dřívějších nahrávek Soufly pocit, že Marc Rizzo je sice technicky vytříbený kytarista, ale takovým studeným, sterilním způsobem. Po koncertu v Roxy mám jsem ale získal dojem, že ten chlap dokáže pěkně spontánně divočit. Není zde proto na vině spíše až moc přeumělkovaná produkce?

fotografie: Jana Chržová