Šonov fest 2013

„Pochopitelně výborně!“
Nil, Kabaret dr. Caligariho, Tony Ducháček a Garage, Tony Blues Band, Poletíme?, Národ sobě
3. srpna 2013
Šonov u Broumova, Hospoda U Pitašů

Výše citovaným výkřikem i letos častoval kapely jakýsi květinový stařešina a mně to ani po třetím Sonoff Festu, který jsem navštívil, pochopitelné nepřišlo. Čím to, že se do roztahané pohraniční vsi, kde zdechla celá smečka psů a taky lišky na nějaké uspávaní dlabou, z různých koutů republiky sjíždí pestrá směsice lidí a dokáže zde navodit atmosféru schopnou ztupit hrot i mému jinak ostrému peru?

Jsem s to vám dát jedinou, zcela neuspokojivou odpověď: „Jeďte tam!“ Mohu vám zaručit, že U Pitašů, kde vám místo burgeru, gyrosu a čínských nudlí s úsměvem a bez keců o biokvalitě nabídnou vepřová žebírka, guláš a švestkový koláč, si spíš než na festivalu budete připadat jako na rodinné sešlosti. Ať už propadnete žebrům, vyprávěním starců, dávajícím posledním pasážím středoškolské literatury dříve netušené rozměry, a koncertům, nad nimiž byste jinde ohrnuli nos, nebo ne, vězte, že je to velmi snadné.

Zvukař se toho dne zastřeloval na punkových Národ sobě, kteří si v Šonově zavzpomínali, jak se tenkrát před dvaceti lety odrazili ode dna a rozplácli na témže místě. Že sem tam nástroje neladily, akord se beze slova rozloučení ztratil a ctižádostivé kytarové sólo nebylo pořádně utlumené, se sice okecat nedalo, ale kdo by se tím zabýval u tátů od rodin, kteří rádi na chviličku vypadli z pracovně-rodinného kolotoče, ještě k tomu v tropických teplotách?

„Chvílemi jsem si připadal jak při prezentaci podomního prodejce vysavačů.“

Prodlužující se stín před pódiem na brněnské countrypunkové kabaretiéry z Poletíme? vylákal víc lidu a do rytmu kmitajících dívčích lýtek. Zpěvák a banjista Ruda Brančovský se projevil jako velká hvězda („Plošinu jsme měli v požadavcích!“), znamenitý psycholog („Vidím vám až do výstřihu!“) i profík („Ten kabel patří do mikrofonu?“). Těžko říct, co byl naučený výstup a co kiks. Chvílemi jsem si připadal jak při prezentaci podomního prodejce vysavačů. Ovšem s tím rozdílem, že jsem si ještě dlouho potom byl jistý, že to byl „dobrej kauf.“

Za nenadále ochořelého Luboše Andršta za soumraku zaskočil stylem blízký Tony Blues Band, jenž dal obecenstvu okusit atmosféru baru kdesi na americkém Jihu, což v nepolevujícím vedru bodlo možná víc než tuplák chlazeného piva. Že jste ten jejich rozvláčný a posmutnělý příběh dost možná slyšeli od jiných bluesmanů a snad i v lepším provedení, mi vůbec nevadí. Pohroužil jsem se do něj natolik, že jsem si v první chvíli nevšiml, že jedno kytarové sólo odzpíval zpěvák. Nebýt zbytečně nastavovaného konce, mělo by to povídání stěží vady na kráse.

Stejně jako koncert Tonyho Ducháčka, který může spojit toporné pohybové kreace s monotónním mručením bizarních veršů, tvářit se při tom jako kakabus a vůbec opakovat všechny základní chyby zpěváků provinčních skupin. I tak mu budete poslušně zobat z ruky. Nemyslím si, že je v hudbě, tak jako v lásce nebo válce, dovoleno všechno, spíš bych řekl, že to platí pro nemnohé, a Tonyho Ducháčka i s celou Garáží počítám mezi ně.

„Odezvy na jejich klukovské poblouznění německými expresionistickými filmy se různily.“

Jestli si na něčem hlavní pořadatel Standa Pitaš letos obzvlášť zakládal, tak na angažmá Kabaretu dr. Caligariho, který je osobou kytaristy a Pitašova jmenovce personálně provázaný se známějšími Dying Passion. Odezvy na jejich klukovské poblouznění německými expresionistickými filmy se různily. Našli se tací, kteří je měli za tajtrlíky dobré tak do vysokoškolského klubu, i ti, kteří by po jejich představení Prvnímu hoři doporučili se zahrabat nejlépe šest stop pod zem. I když si vážím skupin, neštítících se protichůdných reakcí, za sebe mohu říct jen tolik, že jsem si napoprvé nenašel cestu ani do Kabaretu, ani opačným směrem.

Ani pohled na zpěvačku z Nilu se zafačovaným kotníkem mě nezviklal ve víře, že jí bude všude plno. Pochopitelně jsem toto velkohubé prohlášení musel rychle odvolat. Formulí Anaal Nathrakh spáchaný zázrak, jenž dal loni lazarovi na Brutalu sílu s sebou stáhnout do pekel i celé obecenstvo, se v Šonově nezopakoval. Nejdůležitější článek kapely s doporučeními ortopedů vybojoval urputnou, ale předem ztracenou bitvu. Bolest zpěvačce zhatila jak lítat po pódiu, tak podat optimální výkon. I tak jsme ale ze Šonova s kolegou Šrejberem odjížděli nanejvýš spokojeni. Omrzí-li vás napřesrok život, nebo se vám jen zachce ulevit si od ve vinylu zvěčnělých zvěrstev, můžete se přidat k nám.