Sólstafir - Ótta

Poslední islandskej kovboj a nejsmutnější rock'n'roll
2014
Season of Mist
57:24 (8 skladeb) + 19:53 (3 bonusy)
postrock | postmetal
www.solstafir.net

Noví Sólstafir jsou možná až nečekaně submisivní, odevzdaní prvotnímu dojmu, přesto nerezignují na svou nadžánrovou osobitost, rozvádějí ji a zpřístupňují všechny její atributy, aby se nakonec opět stali svrchovaně autentickým zážitkem.

Pamatujete ještě na reklamní slogan „Drsná země, jemná whiskey“? Kovbojové z Divokýho severu nosí kožený klobouky, strečový rifle a bez Jacka Danielse radši nelezou do sedel. Černá je dobrá a z(a)tracení duše není stylový přežitek - Sólstafir totiž nikdy nedělali muziku, se kterou byste se museli ztotožňovat, ale vždycky tu, která se postupně ztotožňovala s vámi. Muziku na oko odměřenou, které nemáte problém uvěřit, protože vám dává zažít pocit, že do ní patříte, i když nečeká s vyloženě otevřenou náručí. Před třemi lety končili songem „Svartir Sandar“ svoje stejnojmenné album, pozbyli sice blackmetalové ostruhy, avšak zůstávala jim jistá zrnitost, řízná a břitká. Byl to prostě ten nejsmutnější rock'n'roll před i za polárním kruhem.

„Ótta“ je ozvěnou noci a já toužil být bezuzdně vláčen prostorem i časem, abych jí podlehl, abych se do ní položil a všechno bylo bolestivě opravdové. Jenomže tahle deska netouží strhnout a zpočátku se k vám dokonce, navzdory veškerým očekáváním, bude točit zády. Dost možná zvláštní paradox, protože je stále chladná, ale ne tak jízlivě a uhrančivě jako byla „Köld“, je podmanivá a nápaditá, ale ne tak úskočně chytlavá jako „Svartir Sandar“. Plynule navazuje na oba předchůdce, a přesto mě její bezbřehá otevřenost ponejprv zrazovala. Tohle není tvůrčí podbízivost nebo sázka na jistotu, ani typické očekávání posluchačovy vnitřní oddanosti. Spíš jenom příliš snadné souznění, které znepokojuje a působí naopak odtažitě. Necítím hned tu okamžitou hodnotu, nadčasovost.

„Jakmile kovbojové v titulním singlu zhypnotizovali banjo, přestala mi absence jednoznačně identifikovatelného hitu vadit.“

>„Ótta“ si svou melancholii nezdomestikovala, jen se snaží být nekonečně atmosferická a do jisté míry i neokázale výpravná. V atmosféře se totiž nedá tlačit na pilu, protože pak snadno ztrácíte hloubku a plocha samotná otupuje pouto i pozornost. Nedočkal jsem se něčeho tak bezprostředně pohlcujícího, jako byl svého času „Pale Rider“, ale jakmile kovbojové v titulním singlu zhypnotizovali banjo, přestala mi absence jednoznačně identifikovatelného hitu vadit. Divný ambientní country nebo tak nějak. Nečekaně hodně prostoru dostává klavír, který jen podtrhuje (v sedmé „Miðaftann“ dvojnásob) nekonečně intimní rozměr alba. Ten pak narušují i dokreslují bonusy v dvoudiskové edici, kde nechybí znovu nahraný crustový vypalovák „Til Valhallar“ z šestadevadesátého roku, ale ani vyloženě neoklasická verze „Ótty“.

Pochvalu zasluhuje i jednoduše elegantní, minimalistický vizuál desky, pro který kapela oslovila respektovaného islandského fotografa Ragnara Axelssona, toho času publikujícího v magazínech Life nebo National Geographic.

Plíživá psychedelie, uhrančivý zpěv, nezaměnitelný zvuk kytar, jisté instrumentální plochy a já mám přesto pocit, že s trochou té výrazové bezohlednosti mohli dojít mnohem dál. Neurvali se k prvoplánovým experimentům a veškeré nové prvky působí nenuceně. „Ótta“ je tak na jednu stranu silnou a sebejistou deskou, která je z druhé strany mnohem víc zhodnocována jménem a rukopisem Sólstafir, než by jej sama zhodnocovala.