Slayer, Gojira

Zažitá melancholická brutalita, proplétající se alby Gojiry, vzala za své a všem přítomným byla naservírována produkce bez zádumčivých pasáží. Kvartet z Bayonne se snažil předat divákům energii, pokoušel se na ně křičet, hecovat a dráždit, ale bez jakýchkoli úspěchů. Hypnotizující skladba „Flying Whales“ se setkala pouze s apatickým potleskem.

Značný ohlas Gojira sklidila až ve chvíli, kdy se přítomných dotázala: „Are you ready for fucking Slayer?“ V ten moment se každý fanoušek probral z letargie a dal najevo, že kalifornská senzace je jediný důvod, proč je v hale. V průběhu hodinové show jsem procházel pod pódiem a hledal vhodné místo, kde bych mohl dobře vnímat frontmanův hlasový projev. V celé hale se mi nepodařilo najít pozici, ve které by skupina vyzněla precizně, a tak jsem měl aspoň možnost vnímat útržky rozhovorů: „Kdy už, kurva, zahrají Slayer“, které jen podtrhovaly výše zmíněné. První vystoupení na Slovensku se nesetkalo s nadšením a skupina byla přijata coby „nudný“ předskokan hlavní hvězdy.

„První třetina koncertu proběhla bez jediné pauzy a Kingova pila řezala les rukou, který se upínal ke své modle.“

Počáteční pochyby o naplnění haly se rozplynuly s náznakem, že se Slayer chystají vystoupit na pódium. Tísnící se dav zaplnil prostor pod pódiem i sedadla umístěná za ním. V případě, že Gojiru pozorovaly tak dvě stovky fanoušků a dalo se volně procházet sálem, od prvních tónů amerických zabijáků nebyl prostor pro pohyb. Od prvního momentu, kdy Kerry King hrábl do strun, se nakumulovaná energie přelila do fanoušků a vypukla řezničina. Intenzita, se kterou se kytarové riffování zařízlo do diváků, by se dala přirovnat k nezpomalující práci cirkulárky. První třetina koncertu proběhla bez jediné pauzy a Kingova pila řezala les rukou, který se upínal ke své modle. Po půl hodině přišel okamžik na vydechnutí, proslov se zvýšenou frekvencí slova „fuck“, představení skladby a následně pokračování v nezpomaleném tempu. Brutální!

Celému představení padesátiletých pánů dominovalo tradiční opevnění z Marshallů a bez zbytečných kejklí či opulentních proslovů k divákům se na publikum valila thrashmetalová smršť. Nepatřím mezi kované fanoušky kalifornského kultu, ale z jejich show mi padla čelist. Do přítomných byla s dostatečnou tvrdostí nasypána dávka zběsilého riffování a Lombardových bicích. Slayer jsou zkrátka stále nezastavitelná střela s jasným cílem.

Vražedné představení trvalo asi osmdesát minut a jak rychle skupina začala, tak svižně také skončila. Zdravá energická nasranost v tu chvíli proudila celým sálem a jak říká Fat Edd: „Not everyone likes metal, so fuck them!“.