Slayer, Gojira

Francie netáhne, američtí zabijáci ano
11. června 2012
Bratislava, NTC Aegon Arena

Neočekával jsem, že by pondělní večer přivábil větší množství fanoušků. Téměř prázdné foyer bratislavské Aegon areny nenasvědčovalo opaku a poloprázdná hala mohla naznačovat organizátorské finanční obtíže. Bez ohledu na počáteční minimální účast se začalo na minutu přesně a francouzský fenomén Gojira představil svůj set. Nával ale nastal až později.

Zažitá melancholická brutalita, proplétající se alby Gojiry, vzala za své a všem přítomným byla naservírována produkce bez zádumčivých pasáží. Kvartet z Bayonne se snažil předat divákům energii, pokoušel se na ně křičet, hecovat a dráždit, ale bez jakýchkoli úspěchů. Hypnotizující skladba „Flying Whales“ se setkala pouze s apatickým potleskem.

Značný ohlas Gojira sklidila až ve chvíli, kdy se přítomných dotázala: „Are you ready for fucking Slayer?“ V ten moment se každý fanoušek probral z letargie a dal najevo, že kalifornská senzace je jediný důvod, proč je v hale. V průběhu hodinové show jsem procházel pod pódiem a hledal vhodné místo, kde bych mohl dobře vnímat frontmanův hlasový projev. V celé hale se mi nepodařilo najít pozici, ve které by skupina vyzněla precizně, a tak jsem měl aspoň možnost vnímat útržky rozhovorů: „Kdy už, kurva, zahrají Slayer“, které jen podtrhovaly výše zmíněné. První vystoupení na Slovensku se nesetkalo s nadšením a skupina byla přijata coby „nudný“ předskokan hlavní hvězdy.

„První třetina koncertu proběhla bez jediné pauzy a Kingova pila řezala les rukou, který se upínal ke své modle.“

Počáteční pochyby o naplnění haly se rozplynuly s náznakem, že se Slayer chystají vystoupit na pódium. Tísnící se dav zaplnil prostor pod pódiem i sedadla umístěná za ním. V případě, že Gojiru pozorovaly tak dvě stovky fanoušků a dalo se volně procházet sálem, od prvních tónů amerických zabijáků nebyl prostor pro pohyb. Od prvního momentu, kdy Kerry King hrábl do strun, se nakumulovaná energie přelila do fanoušků a vypukla řezničina. Intenzita, se kterou se kytarové riffování zařízlo do diváků, by se dala přirovnat k nezpomalující práci cirkulárky. První třetina koncertu proběhla bez jediné pauzy a Kingova pila řezala les rukou, který se upínal ke své modle. Po půl hodině přišel okamžik na vydechnutí, proslov se zvýšenou frekvencí slova „fuck“, představení skladby a následně pokračování v nezpomaleném tempu. Brutální!

Celému představení padesátiletých pánů dominovalo tradiční opevnění z Marshallů a bez zbytečných kejklí či opulentních proslovů k divákům se na publikum valila thrashmetalová smršť. Nepatřím mezi kované fanoušky kalifornského kultu, ale z jejich show mi padla čelist. Do přítomných byla s dostatečnou tvrdostí nasypána dávka zběsilého riffování a Lombardových bicích. Slayer jsou zkrátka stále nezastavitelná střela s jasným cílem.

Vražedné představení trvalo asi osmdesát minut a jak rychle skupina začala, tak svižně také skončila. Zdravá energická nasranost v tu chvíli proudila celým sálem a jak říká Fat Edd: „Not everyone likes metal, so fuck them!“.