Sisi – Rock v Ohři!

Pokud by kritici tvůrcům skutečně radili, jak psát, vypálil by mi Sisi rybník. Roky jsem si pohrával s nápadem vydat soubor starších reportáží, ale pak jsem si řekl, k čemu by to bylo. Všechny čtenáře z té doby beztak znám osobně. Všichni mají pevný připojení nebo mi už vynadali osobně. A potom Sisi ty svoje už publikoval.

Než jsem se pustil do útlé variace na tour deník Rock v Ohři!, rozhodl jsem se kreslit do textu emotikony piva a poprsí, kdykoliv se Sisi otře o chlast anebo souložení. Ještě než jsme si spolu dali prvního panáka, znal jsem ho z vyprávění: jako pijana a proutníka, ale taky básníka. A tak jsem k obrázkům nápoje a ňader přidal ještě jednu značku, totiž tu pro slova, která stojí za poznačení. Jako třeba když píše „Dnes jsem v oslabení.“ a na mysli má ukrutnou kocovinu. Vyhrála prsa, piva nebo poezie?

Rock v Ohři! zaznamenává koncertní štace Povodí Ohře od té vůbec první (1. října 2016, Tábor), respektive se věnuje dění okolo nich, samotné koncertování nedostává tolik prostoru. Zápisky končí o necelý rok později v Horním Žandově. A cesty lemují básníci, kocoviny, „příjemné, mírně vyžilé, životem otřískané výčepní“ – a taky trochu staromilství a potřebná infuze zmrdství.

Rock v Ohři! se úplně vyhýbá obvyklým kapelním zápiskům o „tetrisu v dodávce“, namísto toho nabízí osobitou Sisiho optiku, která jako by mnoho neřešila. Jeho postřehy vychází z toho, co se zrovna odehrává nejblíže jeho očím, smyslům a mysli, nefilozofuje, ale je obezřetný i všímavý. Fádní věci získávají v Sisiho optice jiskru mimořádnosti, drsné zážitky auru něčeho dobrodužného, co ne každý dokáže akceptovat, natož prožívat a snášet. Vyhrává nakonec poezie? Rozhodně. Ale velkou zásluhou žen a chlastu.

Viktor Palák – Autor je příležitostný dezolát.

Od začátku jsem v důkazní nouzi. Jako na potvoru je napsal přesně tak, jak bych je býval pojal já. Nepatrně rozvitá Hemingwayova metoda ledovce. Místy průsvitná sebestylizace do kardinálního kreténa. Výňatky z intimních konverzací s podobně naladěnými dezoláty, které důvěrně zná jenom Sisi. A co reportáž – to jasný leitmotiv. Jednou havlisti, podruhé vepřové hody a nakonec Vesnička má, středisková. A že popisuje děje před koncertem a po něm, ale málokdy koncert samotný, je pro mě buď už jen milosrdná rána pod pás anebo hozená rukavice. Jen to neukojený libido sublimuje výživnými sarkasmy tak napůl.

Navázat na podobný manifest okázalého kreténismu pro mě bude fakt oříšek. Sisi každého aktéra uvede stěží půlkou slova a úplně to stačí. Dost možná hlavně proto, že už jsem taky párkrát s dvěma dalšíma typama tlačil na zadním sedadle vraku s dobíhající technickou a šlapal po pastilkách lipa na podlaze. Stalo se mi, co by kulturnímu antropologovi nikdy stát nemělo. Ztotožnil jsem se zkoumanou referenční skupinou. I tak ho nemůžu než chválit, třebaže to bude dost smrdět.