Silver Rocket Summer Soulkostel

Můj dům je vaším chrámem, buďte mými hosty
Inau, Esoasisi, Calvera, Kiss Me Kojak, Obelisk of Light, Vlněna, New Dog, Mueran Humanos, Kontroll a další
12. - 13. června 2015
Vernéřovice, Kostel Panny Marie Pomocné

Jakmile Lóže Stříbrné rakety odtajnila místo její další práce (schůze, pozn. aut.), bylo jasné, že se začnou dít věci. Už proto, že vernéřovický kostel Panny Marie Pomocné díky rodině Hanse Brusseeho z Edgar's Hair začal žít nový život mimo tento časoprostor. A může být stokrát pravdou, že lineup loňského ročníku festivalu je vlastně seznamem hostů toho letošního. A naopak.

„Cos nám to přines, Jendo,“ řekl mi K., zedník a sběrač vavřínů z povolání, místo pozdravu. Chvíli potom, co se z houstnoucích mračen spustily režné provazce vody. Vzdor tomu, že jsem si cestou z Meziměstí zkusmo nalhával, že ke mně jen doléhají ozvěny zvukové zkoušky. Víc jsem se s realitou zřejmě minout nemohl. Druhý den festivalu totiž zahajoval úsporný a pokorný rapper Inau.

Aniž bych zpochybňoval původnost jeho myšlenek, připouštím, že jsem se od něj o životě nedozvěděl nic, co jsem o něm dřív od Arche a Bonuse slyšet nechtěl. Proto jsem se ani dlouho nerozmýšlel, jestli se zout a vyjít za hudbou po schodech, nebo zůstat u baru, kde se hranice mezi výčepním a kunčafty stíraly stejně samozřejmě jako nahoře mezi kapelami, diváky a zvukařem.

Zbystřil jsem až se začátkem koncertu Esoasisi. Jen abych se ujistil, že Filip Topol skutečně našel klid a nestraší na kúru. Nahoru mě vylákal až solitér Calvera, který dokázal zdánlivě nemožné. Povýšit baskytaru, jejímž zvukem se obvykle výsledné mixy jen zahušťují, na hlavní výrazový prostředek. Kiss Me Kojak pokračovali v podobném duchu, byť jejich zdvojená basová linka, podbarvená melodramatickou trubkou, v krevním řečišti spíš než opiáty nahrazovala úlomky střel s ochuzeným uranem.

„Pro atmosféru běžného festivalu by nepřízeň počasí a areál v půli cesty do Vyšných Vlkodlak zřejmě představovaly ekvivalenty posledních dvou hřebíčků do rakve.“

Následná léčba vzniklých střepinových poranění paprskem z „Obelisku světla“ se vzdor jeho nevalné pověsti z Command & Conquer ukázala být překvapivě účinná. Jednak expoziční čas byl poměrně krátký (Půl hodinka? Pro drone? Co to je?), jednak dřív, než jsem si pomyslel, že by bylo docela fajn, aby mi tkáň zase něco hloubkově poškodilo, přišla řada na elektrifikovanou Vlněnu.

Nemohl jsem uvěřit, že jde o tutéž kapelu, kterou jsem před dvěma lety nevybíravým způsobem sejmul. Silou se necítící rytmika, štípající riffy na třísky. Na morek ohoblované struny, dobré tak na rozdělání vatry pod kotlíkem nenastavovaného brněnského nihilismu. To si nechám líbit!

Kéž bych mohl říct totéž o už druhém bardovi s ostentativně divným hlasem (tím prvním byl Troy Mighty, pozn. aut.), který mi v posledních měsících zkřížil cestu. Od New Dog jsem si ze zdvořilosti vyslechl tři, čtyři písničky a pak zmizel ven. Asi to nebyl nejlepší nápad. Venku jsem se srazil se sjetou inkarnací knížete Megalrogova a posloucháním jejích zmatených zkazek o S. K. Neumannovi, mýtické zemi Leninii a putinovském Rusku jsem se připravil o set Mueran Humanos. O závěrečné brejky bratrů Holubů z Kontroll jsem naštěstí nepřišel, a i kdyby, co bych tím zrovna u vernéřovické studánky riskoval?

Pro atmosféru běžného festivalu by nepřízeň počasí a areál v půli cesty do Vyšných Vlkodlak zřejmě představovaly ekvivalenty posledních dvou hřebíčků do rakve. Ne tak pro bratry a sestry, spřízněné zálibami v psychotropním kraválu, ekologicky šetrném stravování a konspirativních formách kultury, kteří tak k sobě měli ještě blíž.

Díky tomu kostel Panny Marie Pomocné získal nazpět svůj původní smysl. Přestože loď kostela byla rozpůlená na dvě podlaží, v kazatelně stálo apartní sofa, na kúru skvěle zásobená vinylotéka a místa světců po okrajích kněžiště zaujali Čingizchán a mužíček z Roswellu. Objevit se tam pan domácí a prohlásit: „Můj dům je váš chrám, buďte mými hosty,“ nebylo by to vůbec přehnané.