Sigur Rós – Inni

Všeříkající černobílý portrét hudby
2011
Krúnk
75 minut (9 skladeb) + bonusové materiály
post-rock
www.sigur-ros.co.uk/band/disco/inni

Jsou kapely, o nichž je slyšet i v dobách jejich (zdánlivé) nečinnosti, a když se do něčeho pustí, mají nutkání to komentovat i ti, od kterých o to nestojíme. Koncertní záznam „Inni“ (jinak též koncertní dvojalbum) takto vrhnul novou vlnu zájmu na Islanďany Sigur Rós, kteří tři roky nic nevydali, aniž by ovšem zájem o ně jakkoliv opadl.

Srovnávat koncertní film režírovaný Vincentem Morissetem s předešlým snímkem „Heima“ je vlastně zbytečné – „Inni“ ukazuje kapelu v syrovějším a hlasitějším rozpoložení (který ještě vynikne ve srovnání s aktuálním albem „Valtari“) a nachází zajisté ne jediný, ale rozhodně funkční klíč k vizuálnímu doprovodu hudby Sigur Rós. Ta, nikoliv Island, je zde středobodem.

Přestože jde v jádru o koncertní záznam, jeho ztvárnění, kdy byl digitální materiál převeden na klasický film a skrze všemožné filtry znovu natočen, zcela eliminuje otázky, jaké si u sledování „živáků“ většinou pokládáme. Publikum zde hraje minimální roli, snímání hudebníků je radikálně odlišné, kytary i mikrofony jsou vytrhávány z tradičního kontextu a „Inni“ vlastně ani trochu není koncertní pohlednicí či připomenutím zážitku, jak už to většinou bývá. Navzdory veškeré stylizaci však působí jako výtečné lákadlo na koncert – nikoliv pro to, že ukazuje, co bychom mohli vidět, ale díky sugestivně podané hudbě, kterou bychom na něm mohli slyšet. Což je zásluha zřejmá, ale vlastně i nečekaná.

„Torza z dávných rozhovorů představují Sigur Rós jako spíše hravé a poťouchlé muzikanty, kteří jsou dost možná na velkých pódiích nesví, jen to umí maskovat.“

„Inni“ je více jednoznačně impresí, špinavou jako střihačský stůl Kennetha Angera, než dokumentem či záznamem živého vystoupení, přesto si z něj můžeme udělat jak představu o kapele, tak o tom, kam míří se svou hudbou. A to přesto, že odpovědi na otázku o zvuku kapely se od ní nedočkáme a žánrově se označí za heavy metal. „Very serious.“ Řeč nemůže být ani o líbeznosti: už díky obrazovému záznamu vyznívá hudba Sigur Rós docela syrově, mihotavě (coby protiklad nezáživně hladkého plynutí) a na post-rockové parametry je „Inni“ až překvapivě sonicky útočné.

Obraz pak vyjma občasných záblesků stroboskopu působí spíše klidně a nahrává dojmu zachyceného rituálu. Ten vnímáme skrze docela velké množství střihů a díky torzům (těl, nástrojů, motivů) se nám daří formovat velmi ucelený zážitek. Podobně jako se to daří kombinaci intimity (zpěv) a velkoleposti (četné instrumentace).

Pokud je pak v něčem „Inni“ klasické, pak v „průřezovosti“, kdy kapela zachycuje skladby z celé své historie a vcelku jasně zodpovídá, co je na ní tak přitažlivé. Snímek naznačuje vývoj, ale zároveň ho nechává v oparu, zvlášť pokud se členové kapely dostanou ke slovu. Obrázek si ale můžeme udělat solidní. A vizuál navržený Karlem Lemieuxem, mimo jiné autorem doprovodných projekcí pro koncerty Godspeed You! Black Emperor, k tomu značně napomáhá.

Pokud však samotný koncertní záznam naznačuje nadčasovost a spiritualitu, tedy hodnoty veskrze ušlechtilé, znevažují je s příjemnou ironií ojedinělé dokumentární vsuvky, které torzy z dávných rozhovorů představují Sigur Rós jako spíše hravé a poťouchlé muzikanty, kteří jsou dost možná na velkých pódiích nesví, jen to umí maskovat. Tento rozměr filmu je ale spíše druhotný, v centru dění leží sugestivní černobílý doprovod barvitých skladeb, které naprosto vytrhují od toho, na co jsme se naposled soustředili.