Shining

Výteční za každou cenu
hosté: Jack Dalton, Caligulaʼs Horse
4. listopadu 2015
Praha, Lucerna Music Bar

V časech, kdy vydávali u Rune Grammofon, by do norských Shining asi málokdo řekl, že budou usilovat v prvé řadě o přízeň metalového publika. Přinejmenším od průlomové desky „Blackjazz“ je ale právě to realitou, která kapelu vystihuje ze všeho nejvíc. Riffy, industriální surovosti, virtuózní saxofon. Perfekcionisté každým coulem. Někdy až moc.

Viktor: Zhruba v polovině pražského koncertu, pro Shining prvního v roli headlinerů, připomněl Jørgen Munkeby, že tady před nedávnem hráli s Devinem Townsendem a vzpomněl i vystoupení na Brutal Assaultu, jehož dramaturg Tomáš Fiala stál stranou pódia a nemohl si nevšimnout dvou věcí: obrovského tlaku, který koncerty Shining generují, ale i toho, jak moc tahle kapela touží po věhlase a občas pro to neváhá stavět i Potěmkinovy vesnice.

Martin: Netuším, jaké vesnice jsi zde vnímal, ale přisvědčím, že ten tlak byl neskutečný. Dvě, tři skladby mi trvalo, než jsem ze sebe setřásl srdceryvnost Caligulaʼs Horse. Ale když si to vybavím zpětně, odstupu jsem byl schopen nejdříve následujícího dopoledne. Nenapadá mě další kapela schopná takové techniky extáze.

Viktor: Potěmkinovy vesnice souvisí s celkovou ambicí vytvářet nový, přiznejme si to, trochu nesmyslný žánr a uměle formovat komunitu fanoušků blackjazzu. Souvisí i s tím, jak si Munkeby při focení nahnal publikum hezky do středu klubu, aby vznikla iluze narvaného sálu. Při všem respektu k tvorbě Shining si myslím, že tohle nemají zapotřebí.
Ale odpárat proto náboj samotnému koncertu pochopitelně nelze – Shining předvedli zběsilé, a přece docela strukturované vystoupení, ten typ koncertu, který na začátku vtáhne a na konci vyplivne. A pokud je tou tečkou „The Madness And the Damage Done“, starší, ale dodnes nejvýstižnější skladba kapely, oslabuje to případnou chuť polemizovat.

Martin: Nejsem si jistý, jestli zrovna oni uměle vytvářejí žánr či komunitu, experimentování mi v metalových vodách přijde v dnešní době (řádu třeba posledních pěti let) jako jev ne zcela vzácný. S tím publikem máš pravdu. Nicméně, jak jsme slyšeli o „diváckých úspěších“ třeba v menších polských městech, úplně se nedivím, že si hoši chtěli polechtat ego.
Jinak si nejsem zcela jistý, kdy přesně jsem byl vyplivnut do reality. V jednu chvíli jsme se účastnili jazzového sletu čarodějnic křepčících kolem svého božstva, záhy sice aureola mystična opadla, ale forma oslavy ještě řadu hodin doznívala. Těžko hledám srovnatelný zážitek.

„Vracím se pořád k nějakému dojmu silné pózy, ten byl ale nakonec tím nejtrvanlivějším, co jsem si z celého večera odnesl.“

Viktor: Experimentování vzácné rozhodně není, že vytvářejí komunitu, to přiznává sám Munkeby, ale tak či onak – jeho kapele se opravdu podařilo přijít s v rámci možností originálním zvukem, který dokáže organicky spojovat principálovu saxofonovou hru s hrubým základem, který stále více připomíná industriální běsy Nine Inch Nails, toliko jedněch z přiznaných vzorů.
Mimochodem mě docela pobavilo, jak nahlas hráli Shining oproti svým předkapelám. V případě Caligulaʼs Horse to bylo ku prospěchu věci, protože to tklivé preludování na hranici Opeth, Dream Theater a vánočního koncertu v Lucerně nebylo příliš k vydržení, stejně mi ale nedá, abych si tenhle fakt nepřihodil do šuplíku s argumenty, jak moc chtějí Shining vynikat.

Martin: Headliner bývá zvukově upřednostňován leckde, neviděl bych v tom specifikum Shining. Co se týče Caligulaʼs Horse, úvod jejich setu jsem považoval za ne moc atraktivní remake „Blackwater Park“, když už mluvíš o Opeth. Pro takovéto lamače srdcí mám zpravidla nepochopení. Opeth mají alespoň hravé, technicky nadité kytary, když se podržím jen hudebního vyjádření.
Takoví Jack Dalton se zapsali mnohem lépe. Žel na místě ještě nebyla tak velká divácká kulisa. Jak tam vokalista Jimmy během setu začal pobíhat po klubu a ostře gestikulovat, vzpomněl jsem si na obdobně energické akce s Trigger Effect. Hardcore už si ani neumím představit bez takového elánu.

Viktor: Jeho invaze do přihlížejícího publika byla přesně tím momentem, který jejich trochu školácky působící představení oživil. Celková koncertní poloha Jack Dalton mě ale vlastně hned v začátku upozornila na to, jak moc všechny ty kapely chtějí. A jak moc u toho chtění touží vypadat dobře. Vím, vracím se pořád k nějakému dojmu silné pózy, ten byl ale nakonec tím nejtrvanlivějším, co jsem si z celého večera odnesl.

Martin: Nedokážu posoudit, do jaké míry on i další člen kapely, který dolů seskočil s kytarou, své počínání motivovali právě tímto druhem herectví. Situace pod pódiem nenabízela mnoho způsobů, jak nadšení projevit. Dostatek rukou na crowdsurfing nebylo a už vůbec se nadšeně nedržely nad hlavami. Ale máš pravdu, že se ve světle radosti z hudby nabízelo víc prostoru pro bezprostřední vystoupení. Kontrast ostrého hardcorového vokálu a melodických kytar ale zvládají Jack Dalton v rovině, že by si je člověk poslechl víc jak jedinkrát.

Viktor: Čas na resumé. Večer se Shining pro mě nakonec nejlépe vystihuje jedno slovo: vemlouvavost. V dobrém i ve zlém.

Martin: Finální delirium předčilo vše, na co jsem se připravoval, nehledě na dojmy či úspěchy všech jeníků a koní.