Shadows of the Dying Sun Tour 2014

Velikost koncertu je v rukou diváka
Stam1na, Fleshgod Apocalypse, Insomnium
15. listopadu 2014
Praha, Rock Café

Jsem si vědom svého jednostranného pohledu na celou akci, protože jsem na ni šel výhradně ku příležitosti „Shadows of the Dying Sun”. Snad se mi podaří v následných řádcích vytvořit apologetiku takového počínání.

Dvacátého druhého listopadu to budou přesně tři roky, kdy Insomnium zavítali do pražského Matrix Clubu s tehdejší novinkou „One for Sorrow”. Těžko hledat tradici ve dvou obdobných událostech, ale rozhodně bych byl pro její zavedení. Nejenže jsou pro mě Insomnium srdeční záležitostí. Zejména na podzim jejich tvorba vyniká.

Aktuální studiovka „Shadows of the Dying Sun” spatřila světlo světa na jaře 2014. Od té doby uplynul dostatek času na to její lyričnost poctivě nastudovat. Jak se záhy ukázalo, řada fanoušků tak skutečně učinila. Sám se k těmto lidem neřadím, ale zejména jim patří velký dík, protože to byli právě oni, kdo celý koncert vybičovali do maximální euforie.

„Všichni byli jakoby jedno tělo, jeden hlas a často i jeden pohyb.”

Úvod setu pochopitelně patřil aktuální tvorbě, ale po třech skladbách se už dalo mluvit o exhibici v duchu průpovídky herce Jana Třísky ve filmu „Jedna ruka netleská“. Insomnium „ty prověřené obručí z ocele si připnuli k srdci,” což většinu diváků strhlo v jedinečný úkaz, který jsem na koncertech zažil snad jen dvakrát. Všichni byli jakoby jedno tělo, jeden hlas a často i jeden pohyb. Trudomyslná melancholie, jak ji Insomnium v temných metalových vodách mistrně zpracovávají, smetla vše přítomné.

Zcela pohlcen tímto zážitkem nedokážu říct, jestli se objevily nějaké mušky či výjimečné události nad rámec zcela mimořádného setu. Beztak by bylo zbytečné na takové záležitosti poukazovat. Nijak to totiž celou entitu nenarušilo. V maximálním rozsahu zaznělo bezmála dvacet písní, a i kdyby jich bylo ještě jednou tolik, víc jak hodina v této společnosti strašně rychle utekla.

Produkce předcházejících kapel pro mne žádným extra zážitkem nebyla. Úvodní progresivní Stam1na se sice prezentovala vcelku hudebně rozšafným způsobem, jenž se dá vyzdvihnout zejména očividnou ochotou experimentovat v instrumentální i pěvecké oblasti. Leč nemám jejich tvorbu naposlouchanou, takže jsem se v ní často ztrácel. Nebyli pro mne zcela čitelní s ohledem na velké množství předvedených kousků. Fanoušci soudě podle projeveného nadšení určitě spokojeností oplývali více.

Oproti tomu Fleshgod Apocalypse byli stejně čitelní, jako v květnu loňského roku po boku Septicflesh. Možná hůř, že tento večer oplýval patřičnými zvukovými kvalitami, takže pro mne bylo podstatně jednodušší zjistit, že tahle italská parta nebude mým šálkem kávy. Dle mého soudu se za symfonické příkrasy pouze skrývají. Nejzajímavější chvilky jsem proto vnímal ve chvíli, kdy smyčcový humbuk utichl a zněl pouze klavír nebo i živý ženský vokál. Někteří přítomní přišli očividně prožít pár chvil po boku zejména Fleshgod Apocalypse a chvílemi se i zdálo, že při jejich setu znovuprožívají svá osobní dramata. Je ale jisté, že každý jsme si ten večer to své užili náramně.

fotografie: Zdeněk Katera