Sepultura – Kairos

Vůle k životu
2011
Nuclear Blast
53:21 (17 skladeb)
groovy thrash
http://www.myspace.com/sepultura

Pokud by šlo personifikovat vůli k životu, byla by Sepultura jedním s předních kandidátů. Z málokteré kapely byla za posledních deset let cítit taková úporná chuť prosadit vlastní vnímání hudby navzdory všem nepříznivým okolnostem, výsměchu a neustálému srovnávání s chytlavější konkurencí. A ještě méně je těch, kteří své snažení završili totálním triumfem.

Šok, který kdysi následoval po odchodu Maxe Cavalery, by slabší skupina nepřežila. Početné zástupy příznivců se kapele odcizily a daly přednost Cavalerovu projektu Soulfly, který vypadal „více sepulturovsky“. Naopak nová alba Sepultury jako „Against“ a „Nation“ vyvolaly jen slabou odezvu. Vlastně se jen čekalo na nezbytnou ránu z milosti, kdy členové kapely uznají svoji porážku a zapíchnou to sami.

Ve vlně celkového nezájmu tak dlouho zanikal fakt, že zatímco Max vykrádá sám sebe stále tristnějším způsobem, samotná Sepultura nejenže nehodlá poslušně chcípnout, ale naopak si dovoluje postupně zdvihat hlavu. Část metalové obce začala s úžasem zjišťovat, že pod neučesaným povrchem nové tvorby se skrývá nesnadno stravitelný, ale o to silnější obsah. Chytlavá údernost byla překonána, kapela však nezměkla. Spíše postoupila do jiné dimenze, kam ji mnoho dřívějších příznivců prostě již nechtělo (nebo nemohlo) následovat.

„Kairos“ není šok z čistého nebe, pozorný posluchač mohl již dávno zaznamenat, že se něco děje. Žádná novodobá deska Sepultury nebyla špatná, vhodné slovo je spíše nedoceněná. Předchozí album „A-Lex“ sklidilo velmi slušnou kritiku, dvojice koncertních turné skončila naprostým úspěchem a i ti největší skeptikové museli pomalu vzít na vědomí, že bez ohledu na všechny dřívější kecy na té skupině „něco je“. Že však bude tento postupný návrat korunován atomovkou srovnatelnou s legendární náloží „Chaos A.D.“, by si asi netroufnul říct ani ten největší optimista.

„Kairos“ je skutečná rána do ksichtu. Na rozdíl od desek „A-Lex“ nebo „Dante“ je o poznání přístupnější, nicméně neztratila ani chlup ze své přímočaré údernosti. Nějakých snadných háčků, které vás chytnou na první poslech a po půl roce si na ně nevzpomenete, se zase nedočkáte. Na to už je Sepultura přece jenom zvyklá na jiné publikum, než jaké měla za časů „Roots“.

„Na ‚Kairos‘ nejde o jednotlivé písně, nebo individuální výkony členů kapely.“

Deska naopak nutí, abychom se do ní zcela ponořili, a až pak nabídne to nejlepší. A že je zatraceně o co stát. Derrick má tvrdý a sebevědomý vokál, který přesvědčivě vtahuje do děje. Kisser ze sebe vydal skladatelské maximum, máme co do činění s nejlepšími melodiemi od „Chaos A.D.“, a možná i lepšími. A „Kairos“ má také fantastický základ v bicích. Mladý Jean Dollabela se definitivně našel a album odbubnoval s energií, jakou by ze sebe Igor Cavalera nedostal ani náhodou.

Mohl bych zmínit mnoho věcí. Geniální vypalovačku „Seethe“, která je asi největším návratem k věcem jako „Territory“. Atmosférické mezihry. Působivé Derrickovo rázování v „Mask“. Latentně agresivní „Structural Violence“, která chytře mísí etno a industriální prvky s novou tváří Sepultury, a neméně sofistikované covery od Ministry a Prodigy. Tím vším bych ale celou desku hrubě shazoval. Na „Kairos“ nejde o jednotlivé písně, nebo individuální výkony členů kapely. Tohle je Sepultura ve své nejvlastnější podobě.

Album „Kairos“ je tak zabijácké z toho důvodu, že z něho čpí buldočí oddanost kapele samotné, neústupná vůle stát si za svým a postavit se třeba celému světu, pokud to bude nutné. A právě tato napohled směšná tvrdohlavost, která Sepulturu držela v nejhorších časech navzdory všemu, ji nyní vrací na vrchol.