Sepultura: Jak moc dokáže jednoduchý riff

Jména bývalých členů Sepultury v našem rozhovoru nepadla ani jednou. Přesto je jasné, že tento kontext je kapele pořád až nebezpečně blízký. Jak se ale zdá, znamená pro ni především zdroj energie. Co je nezabije, to je posílí. Před „Kairos“ posilovali notně.

Z nové desky Sepultury máme moc dobrý pocit, i proto jsme tolik stáli o to s tebou mluvit. Co ty a „Kairos“?
Každá deska má svou důležitost, ale tahle je ještě o něco významnější. Ta deska pro nás značí mnoho změn, počínaje vydavatelem a konče tím, že jí leccos dokazujeme sami sobě. Tolik jsme koncertovali, tolik pracovali a mnozí lidé to vůbec nevnímali, protože se zabývali jinými věcmi, pořád nějakými drby a zvěstmi. A nás to opravdu nakopávalo, abychom se zabývali něčím jiným a posouvali dále. Tady hledejme začátky „Kairos“.
Vliv na něj mělo i to dobré, co se nám děje. Ta deska je odrazem dobrého i zlého, co obklopuje současnou Sepulturu. Vycházeli jsme z chuti nahrát opravdu důležitou desku, která by odrážela tu silnou vazbu, kterou máme jak s našimi fanoušky, tak mezi sebou v kapele. Tohle je jádro desky.

Vidíš tedy mezi novou deskou a předešlým albem „A-Lex“ velký skok?
Jsou to bezesporu odlišné desky, s každou z nich jsme měli rozdílné záměry a myslím, že jsme je naplnili. „A-Lex“ vnímám jako dobrou desku, která je založená na knize, kterou ale vyprávíme z naší perspektivy. Byl to taky velký skok. Skok, který umožnil, že jsme nyní nahráli „Kairos“. Ta práce se sčítá. Někteří lidé nebo média se rovnou odmítají zabývat poslechem našich alb, což nás pohání.

„A-Lex“ je bezesporu dobrá deska, ale pro mnohé až příliš spletitá...
Ano, je to složité album, už ta kniha jde hodně do hloubky. A my hodně propadli některým momentům, u nichž jsme měli dojem, že je chápeme jenom my, naše skupina a lidi okolo nás, a nikoliv všichni. Nechceme lidi nutit, aby chápali každý detail. U „Kairos“ jsme ale zvolili jiný přístup, tady jde opravdu o komplexnost a přímočarost. Šlo nám o to, abychom na desce nabídli vibrace, které vyvěrají z našich živých vystoupení. Náš producent znal Sepulturu z dřívějška i z pódií a chtěl, abychom ze sebe vydali tuto energii. Tohle následnému nahrávání opravdu pomohlo. Cílem byla deska, která je procítěná, ale taky přímá a jednoduchá. Myslím, že na ní zachycujeme to nejlepší ze Sepultury minulosti.
Co mi samému přišlo na Sepultuře nejúžasnější, než jsem se k ní přidal, byla kytarová sóla. První deska, která mě opravdu dostala, byla „Arise“. Cítím, že tady se opravdu formuje zvuk kapely. Kapely, která jde nahoru technicky, která má nápady, a jejíž kytary docilují opravdového náboje. Jednoduchý riff dokáže tak hodně! A co teprve, když se spojí s chutí zkoušet nové věci, být jednou přímočarý a jindy spletitý…

„Comebacky mohou být dobré. Ale většinou nejsou. Lidé i doby se mění a nelze čekat, že kapela po návratu bude stejná.“

Zmínil jsi poznámky lidí, kteří mají nutkání spojovat v podstatě vše, co děláte, s minulostí. Bereš je ještě vůbec v potaz?
Samozřejmě. Je jasné, že nebudu brát všechno s naprostou vážností, nebudu se ohlížet na šestnáctiletého kluka, který z tepla pokoje řve „nemám vás rád“. Rád si ale poslechnu názor jiných lidí, ať už nám přeje nebo ne. Někdy se jen směju. Kolem nás se děje tolik závažných věcí a někdo si myslí, že mě vytrhne to, že nám nadává? To je k smíchu. Lidi mnohdy neví, o čem mluví a je snadné odhadnout, kdy jen jdou s davem. Už hrajeme dlouho a máme před sebou dlouhou cestu, je to náš život.

Z toho,co jsi řekl, ale i z nové desky samotné je cítit, jak ucelenou jednotkou teď Sepultura je. Jak se to projevuje při skládání? Děláte vše společně?
Na nové desce se všichni nesmírně soustředili, přicházeli s vlastními nápady, rozuměli jsme si, i pokud jde o dva covery, které jsme na album zařadili [jde o předělávky skladeb od Ministry a The Prodigy]. Chtěli jsme zkusit něco nového a třeba k Ministry máme už dlouho velice blízko, Sepultura s nimi a ještě Panterou kdysi jela turné. Mám rád i drum'n'bass a spojení téhle hudby s tvrdostí Ministry mě moc baví. Mohli jsme klidně udělat covery čistě metalových skladeb, ale takto ty skladby pohánějí celou desku.

Daly vám covery v nějakém směru více práce než ostatní skladby?
Ale kdeže. Ty písně jsme opravdu dobře znali, nebyla s tím žádná práce. Snažili jsme se zachovat jejich jádro, ale s naším duchem. Vše mělo velice přirozený průběh. Jsou to takové „sepulturizované“ verze.

Slyšel jsi zajité o tom, že se Ministry vracejí. Ten „konec“ jim moc dlouho nevydržel…
Když jsme si je vybrali pro cover, tohle jsme vůbec netušili. Já vlastně vůbec nevěděl, jak na tom jsou. Bylo by moc fajn spojit se s nimi koncertně.

Jak se vlastně díváš na návraty rozpadlých kapel? Oceňuješ je coby fanoušek?
Myslím, že tyhle comebacky mohou být dobré. Ale většinou nejsou. Lidé i doby se mění a nelze čekat, že kapela po návratu bude stejná. U kapely postavené na energii a upřímnosti toho, co dělá, vycítíš, zda si tyhle hodnoty uchovala i po návratu. Lidé poznají, zda je ten comeback motivován chutí hrát nebo něčím jiným. Jasně, je fajn vidět „staré“ kapely. Ale co dál? Ale rozumím nutkání hudebníka znovu hrát skladby z minulosti. Ovšem pokud tě do toho tlačí z vlastních zájmů jiní lidé, všichni to cítí, to není dobře.

„Metalisté jsou oddaní a to je krásné, ale zase se často nedokážou nikam posunout.“

Jak vnímáš vývoj Sepultury za posledních patnáct let zevnitř kapely?
Hodně lidí tahle otázka hlodá a mě dost překvapilo, jak omezení někteří lidé jsou. Někteří si o nás myslí jen to nejhorší. Nikdy jsem Sepulturu nebral jako kapelu jednoho člověka. A je jedno, zda to bylo v době, kdy jsem ji jen poslouchal, nebo kdy jsem se stal členem. Jeden člověk do kapely vnáší skvělou kytarovou práci, druhý je fenomenální bubeník a je to to spojení, které dělá Sepulturu Sepulturou. Dokonce když byl v kapele ještě Igor, lidi vedli děsné řeči. Prý „áá, to už není Sepultura“, už to není „ta“ kapela.
Jasně, lidé s tou kapelou rostli, takže mají právo se k tomu vyjádřit. Ale komentovat, co kdo může a nemůže, když odejde jeden ze členů? Ale no tak. Kdybych měl jmenovat někoho, kdo dal Sepultuře nejvíc, byl by to Andreas [Kisser]. Až s ním začali lidi Sepulturu poslouchat, dal jí tak moc. Pochází z jiného zázemí, je výtečný kytarista. Bez něj by se Sepultura nikdy nedostala tam, kde je.

Řekl bys, že je tahle omezenost pro metalisty typická?
Neřekl bych, že typická, ale nelze ji popřít. Asi to souvisí s momentem, kdy se začnete identifikovat jako posluchač jednoho žánru. Metalisté jsou oddaní a to je krásné, ale zase se často nedokážou nikam posunout. Měl jsem to stejně jako dítě – poslouchal jsem punk a hardcore a na cokoliv jiného říkal „ne, ne, ne“. Ani metal mě tak nezajímal. Myslel jsem, že je omezený, ale já byl stejný. Nemohl jsem se vztáhnout k textům, které byly v té době hodně ujeté, nelíbily se mi ty šílené vlasy a tak.
Ale metal se vyvinul a posunul a posílil a já se k němu náhle dokázal vztáhnout. Sám jsem se vyvinul také, věci více vnímal, třeba pestrost toho stylu. Vždycky tady budou lidé, kteří nebudou chtít poslouchat nic jiného. Ale díky za ty, kteří metal poslouchají, ale jsou inteligentní a otevření jiným stylům.

Myslíš, že je velký rozdíl mezi evropskými a americkými posluchači metalu? The Dillinger Escape Plan nám včera říkali, že Američané jsou mnohem uzavřenější…
Jo, to bývají. Když jsem vyrůstal a už hrál v kapelách a jezdil s nimi hrát, brali mě v Evropě mnohem více. Koncertování v Americe, a zeptej se kterékoliv kapely, je těžké. V USA se sledují trendy a pokud se nějaký trend chytne, lidi zešílí. V Evropě to tolik neplatí. Američané jsou mnohem více bombardováni médii, trendy na ně útočí ze všech stran. Vzpomeňme na grunge a jak mu všichni propadli. V Evropě to nebylo tak silné. Ale v USA trendy přicházejí, vyšťaví se a umřou.
Ten stav v Americe je ale motivující, mnozí se ještě více snaží prorazit a ukázat, co umí. S námi to je stejné, koncertování v Americe je obtížnější, ale usilujeme o něj. Jsou tam lidé, kteří to dokážou ocenit.

„Spojování kultur ústí v něco mimořádného. A lidi díky hudbě uvidí, co mají různé kultury společného.“

Jak moc při vašich koncertech reagujete na publikum? Jaký je poměr spontánnosti?
Velký, řekl bych. Před turné nezkoušíme, prostě vyrazíme a hrajeme. Máme rádi jistý tlak, který na nás působí. Rádi se pouštíme do nových věcí, rádi hrajeme dříve nehrané. A, ano, záleží to na publiku, jakou energii z něj cítíme. A my sami moc rádi zkoušíme nové věci.

Jsou místa, kde hrajete obzvlášť rádi? V České republice býváte často, na Brutal Assaultu jste druhý rok po sobě…
V České republice hrajeme moc rádi, máme tady jedno z nejlepších přijetí v Evropě. Máme tady silnou základnu, pokud mohu soudit z toho, jak si lidé užívají naše koncerty od začátku do konce. Náš bookingový agent ví, že je tady hodně příznivců tvrdé hudby. Možná tady vlastně hrajeme až moc. Příští rok se chystáme na zvláštní koncerty, abychom příliš nevyčerpali sebe a ani neunavovali lidi.
S novou deskou i novým labelem jsme o sobě museli dát hodně vědět a tedy i hodně hrát. Museli jsme kapelám i promotérům dát najevo, že jsme pořád naživu a hrajeme pořád stejně tvrdě.
Celkově se nám více daří spíše v menších klubech, než na festivalech, ale tady to jde vždy dobře. Taky jsem moc rád za spolupráce s lokálními muzikanty, českými či jinými. Vím, že tu máte kapely, které mají leccos za sebou a sleduje je hodně lidí. A bylo by fajn spáchat něco společně. Té hudbě to dá něco úplně nového. Spojování kultur ústí v něco mimořádného. A lidi díky hudbě uvidí, co mají různé kultury společného.

Zvažovali jste třeba společnou nahrávku s nějakou lokální kapelou?
Mluvili jsme o tom a nevidím důvod, proč by k tomu v budoucnu nemuselo dojít. Nahrávali jsme společně s různými kapelami a vždy z toho vzešlo něco nečekaného.

A jak byste to vydali? Vinyl… (skáče do řeči)
Miluju vinyly! Jsem jejich dlouholetý sběratel a tak rád jsem viděl LP edici naší nové desky. Je to velice čistý formát, nikdy nezemře. Pamatuju si, jak jsem jako dítě chodil pro desky do obchodu, fascinovaně zíral na jejich obálky, dával je na přehrávač… Bylo to jako droga. Ta úleva, když si pustíš desku! Vinyly nejsou na jedno použití, jako hudba dnes. Není to soubor, který máš někde v počítači a kupíš jeden na druhý. O vinyl se musíš starat, opečovávat ho.

„Pro mě byla užitečná Musica Diablo, kde jsem si připomněl, o čem je energie osmdesátkového thrashe.“

Pro mnohé to je taky výraz uznání směrem ke kapele…
Rozhodně. Hudbu pak můžeš poslouchat na počítači, ale ten moment, kdy vezmeš desku do ruky a prohlížíš si ji, nic nenahradí.

Mimochodem, v jedné ze skladeb slyšíme české hlasy, kde jste to nahráli?
Andreas nahrává všude, kudy chodí. Hlasy, zvuky… Tohle vzniklo v pražském metru, je to záznam bavících se lidí. Je to jisté vyjádření toho, jak dokumentujeme plynutí času. Je to vyjádření chvil, které nejde zastavit na hodinkách, ale dohromady dávají dojem plynutí času. A cestování v tom hraje zásadní roli. Ať už to je cesta na koncert nebo něco jiného.

Když se tak bavíme, vše do sebe zapadá a Sepultura v současném rozpoložení působí opravdu vyrovnaně. Jak tomu mohou napomáhat jiné hudební aktivity vašich členů?
Angažmá v jiných projektech může být užitečné, určitě. Pro mě byla třeba užitečná Musica Diablo, kde jsem si připomněl, o čem je energie osmdesátkového thrashe. Taky jsem si procvičil vokální rejstřík. Na té desce střídám polohy, je to zběsilý thrash. A při nahrávání nové Sepultury se mi najednou otevřely nové možnosti. Zapojil jsem třeba i více melodií, ale nikoliv kýčovitých. Znáte ty momenty, kdy si ve tvrdé písničce řeknete „ale ne, on teď zpívá“… Tak to ne.

Skladba „Structural Violence“ je skladba se silou srovnatelnou se skladbami z „Arise“ nebo „Nation“. Dočkáme se něčeho podobného?
Na „Kairos“ je úžasné to, jak spontánně to album vzniklo…

V tuhle chvíli přišla za Derrickem jeho partnerka se synem. „Líbí se mu“, hodnotil Derrick jeho testování našeho diktafonu. Nejen proto byl čas odejít na další rum. A pozdně večerní koncert kapely, která navzdory okolnostem stvrzuje svou sílu. A taky to, že co říká, myslí vážně. Derrick toho večera vystupoval v triku s logem tuzemských Tortharry.

fotografie: Tomáš Šrejber (1), Facebook Derricka Greena (2, perex)
Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Honzovi Novákovi.