Self-hatred – Theia

Ozvěny zlaté éry doom metalu
Self-Harted -  Theia
2016
Solitude Productions
40:03 (7 skladeb)
doom metal
www.bandzone.cz/selfhatred
Psala se devadesátá léta a značná část tvrdě metalové scény se přestala předhánět v nadsvětelné rychlosti temp a zkusila to s hutností, někdy se měnící ve vyloženě vlekoucí se tempa. Ačkoli zlatá éra těchto časů minula, její ozvěny jsou slyšitelné dodnes.

Plzeňští Self-hatred svou převažující rozvláčností a současně i tvrdostí a syrovostí navazují na více než dvacet let staré vrcholné časy světových veličin tempově nejpomalejšího metalového subžánru a hodně připomínají i tuzemské doommetalové průkopníky Dissolving of Prodigy. Oproti těmto se jim ovšem podařilo docílit kvalitnějšího zvuku, v jehož místy neproniknutelné kytarové hutnosti lze nalézt několik atmosféricky silných pasáží, do nichž se žánrově kompatibilní posluchač může chtít rád a opakovaně vnořit. Někde zaujmou působivě podbarvující vokály, zato jindy se vše rozjede do vyšších rychlostních obrátek, ale při zachování veškeré hustoty a ponurosti, s níž svou odlehčeností příjemně kontrastuje titulní klavírní instrumentálka Theia.

„Soubor jen velmi těžko dosáhne významu předchůdců, některým z nich se ale kvalitou vyrovná.“

Debutové album souboru není dokonalé a má své rezervy, v rámci české scény ale patří do popředí. Možné srovnání s personálně částečně propojenými Et Moriemur dopadá tak, že zatímco předloňští držitelé andělské nominace vyrostli z doommetalových kořenů, jež svým aranžérsky důmyslnějším a pestřejším pojetím mohutně přerůstají, jejich mladší souputníci spíše jen poctivě slouží tradičnímu pojetí žánru, což je, byť zcela dobrovolně, trochu svazuje.

Návaznost na zlaté doommetalové časy devadesátých let se však děje na natolik důstojné úrovni, že kdyby tento soubor existoval již tehdy, byl by dnes řazen hned vedle tuzemských spolutvůrců žánru Dissolving of Prodigy, Hypnotic Scenery, Love History a Reaction Extasy Trance, podobně jako po bok jejich neméně proslulých následovníků Silent Stream of Godless Elegy, Endless, Euthanasia či Dying Passion. Dvacet let poté přichází s touto muzikou žel trochu pozdě a jen velmi těžko dosáhne významu předchůdců, některým z nich se ale skoro vyrovná.