SBTRKT – SBTRKT
Když se podíváme na debutovou eponymní desku SBTRKT, zjistíme, že má všechny atributy toho, aby byla na příštích Mercury Prize náležitě oslavována. Je moderní, je svěží, těží z historie a je neuvěřitelně chytlavá.
Zatímco kytarová scéna v opakujících se cyklech obměňuje stále dokola svoji zvukovou filosofii, na poli elektronické hudby se přepisují zaběhnutá pravidla prakticky ze dne na den. Radikální žánrová vyhraněnost vůči popu (nebo, chcete-li, mainstreamu) se nyní stává jeho nedílnou součástí. Dny, kdy se striktně undergroundová scéna vysmívala popovým proporcím, jsou nejspíše sečteny. Nyní jsou totiž pop i underground „ve vztahu“ a šlape jim to skvěle. Mysteriózní producent s kryptickým pseudonymem SBTRKT přesně splňuje výše zmíněné parametry této družby. US house, r‘n‘b, dubstep, UK funky a další výhonky UK garage používá jako decentní tahy štětcem na velkoplošné popové ambici. Působí jako sběratel kondenzovaných přeměn UK garage, jimiž si zlatí jednoduchou konstrukci, která simuluje chytlavost a jakousi zdánlivou nenáročnost. Hudba SBTRKT se totiž nepodřizuje svým inspiracím, ale ty naopak podřizuje vlastním vizím.
Mystifikace: Burialův fenomén
Na první pohled nejvýraznější anomálie na celé postavě Aarona Jeromea, jak zní civilní jméno muže za projektem SBTRKT, je šamanská maska, bez které neudělá ani krok. A fakt, že je na coveru alba pouze tato rituální rekvizita, vypovídá o její důležitosti. Popření vlastní identity můžeme také připsat z větší části na vrub nových trendů. Historie sice pamatuje případy kapel jako Panic! At The Disco nebo Trenta Reznora, ti ale mystifikaci osobnosti využili pro marketingové účely a výstavby internetového švitoření.
Jeden z nejznámějších případů „anonymního genia“ je dubstepový producent Burial. Ten byl za svoji druhou desku nominován na (tehdy ještě) prestižní cenu Mercury Prize, aniž by kdokoliv věděl, co se pod jménem Burial vlastně skrývá. Novináři začali ve velkém fabulovat a z rukávů sypali názvy projektů, které toto měly mít na svědomí – do hitparády se dostali například Aphex Twin nebo Four Tet. Burialova anonymita ale sloužila pouze k tomu, aby se posluchači soustředili jen na hudbu, kterou produkuje. Své civilní jméno považoval za nepodstatné. Proto po lovu, který na něj uspořádal britský tisk, vystoupil na veřejnost s tím, že se jmenuje William Bevan, dělá hudbu, jaká se mu líbí, na MySpace vylepil svoji fotografii a bylo po srandě.
Projekt, který tuto formu anonymity dotáhl téměř k dokonalosti, si říká Iamamiwhoami. Je to kolektiv šesti švédských umělců, jehož hlavní protagonistkou je Jona Lee. Tato švédská písničkářka se svým ansáblem začala svůj YouTube kanál plnit enigmatickými videi, jejichž smysl byl ukryt v nepřeberném množství intertextuálních odkazů, jež vedly k vyřešení identity. Zhruba po roce těchto her čítá jejich YouTube kanál téměř sedm milionů zhlédnutí. A i když je záhada téměř vyřešena, své elektropopové skladby naživo přehrávají pouze pro jednoho vyvoleného člověka, kterého doslova a do písmene dovezou do světa známého z jejich videí. Se všemi jeho zákonitostmi, postavami, prostředím i tajemnem. Unikátní.
Pop goes my heart
Projekt SBTRKT svoji šamanskou masku užívá s obligátním dovysvětlením, že chce, aby se posluchači soustředili pouze na jeho hudbu. Identitu vlastně úplně tak netají, pouze skrývá. V tomto momentě se dostáváme k tomu podstatnému. Popoví umělci byli vždycky spojení s množstvím merchandisingu, pomocí kterého bylo možné ještě mnohokrát znásobit finanční sukces samotných alb. A identita v tomto případě rozhodně hrála podstatnou roli. V době internetového „oligopolu“, kde množství fanoušků ani neví, jak vypadá cover alba, které právě poslouchá, je identita „nadbytečná“. Respektive už není potřeba k tomu, aby zvyšovala prodeje. A co si budeme nalhávat, určitě funkčnější je celou ji pokrýt čímsi tajemným.
Aaron Jerome svojí maskou ale také interpretuje šamanský přístup k muzice, kterou produkuje. Z žánrově kosmopolitního hrnce za pomoci popových rituálů vytahuje jeden hit za druhým. O podobný formát se v loňském roce pokoušel i hudebník, který vystupuje pod jménem Drums Of Death. Místo nošení masky je pomalovaný jako domorodý šaman. Jeho album „Generation Hexed“ bylo složeno z podobných ingrediencí jako je debut SBTRKT, jenže na rozdíl od něj, bylo příliš zotročeno vlastní undergroundovou inspirací, stejně jako z nepopiratelných popových choutek vzešla od poslechu odrazující nuda.
SBTRKT se rozhodně nebojí předních stránek mainstreamových časopisů, jeho hudba ale neuráží svojí promiskuitností. Na svůj debut si pozval řadu hostů (Sampha, Yukimi Nagano, Roses Gabor...), což jistě napomáhá budovat variabilitu jednotlivých tracků. Jeromeho know how však nedovolí připustit roztříštěnost. Jen by mě teda zajímalo, jak to s vokály bude v živém provedení, protože SBTRKT nevystupuje jen jako DJ, ale hlavně jako „live kapela“.
A ať už jako DJ nebo něco, co se více blíží muzikanství v tom základním slova smyslu, celá tato deska zní jako skvěle namíchaný, vyvážený a s nadhledem i precizností poskládaný DJ set. Taneční horečka, drink v chill zóně, lascivní pohledy a flirt, je na čase poděkovat, dát si posledního paňáka (rumu?), utřít si pot z čela a napsat si do statusu, jaký že to byl skvělý večer. Dal bych i devítku, ale nejsem si jistý trvanlivostí. Album SBTRKT rozhodně není povrchní, ale do hloubky také příliš nejde. Ostatně hlubinné ponory nikdo po popu stejně nechce. Pro akademické účely si doporučuji pustit „You Stand Uncertain“ od FaltyDL. Tečka.
