Satyricon - Satyricon

Pád model
2013
Roadrunner Records
51:12 (10 skladeb)
black/black'n'roll/rock
www.satyricon.no

Je otravné a smutné psát recenze alb kultovních kapel ztrácejících dech. Pojďme proto rovnou k věci a neprodlužujme si utrpení – výlučnost Satyricon pro mě skončila u „Now, Diabolical“. Následující nahrávka funguje jen s přimhouřeným okem a „Satyricon“ nefuguje vůbec.

Satyrovi se poslední dobou nedaří dodržovat ani jednoduchou zásadu odstupu od vlastního díla, ani zásadu mlčeti zlato. Jak jinak bychom mohli slyšet tolik řečí, že album pomůže black metalu najít novou cestu a podobné kecy, když „Satyricon“ je v měřítkách kapely prostě sračka?

Mučivost nemelodie (nebo melodie?) úvodního kytarového tralaláku „Voice of Shadows“ není tak velká, protože jde jen o jakési intro, po němž doufáme, že se vše spraví. Nespraví. Je úplně jedno, jak sexy chrochtavě zní norský název druhé skladby, když jde o pouhou parodii satyriconovského pomalého black'n'rollu. Další stupnicově vyhlížející motiv, který geniality dřívějších stupnicových motivů nedosahuje proto, že je jen prázdný a otravný.

„‚Natt‘ coby outro přesně odpovídá dojmu z desky – je smutné.“

„Our World, It Rumbles Tonight“ je nudná, „Nocturnal Flare“ docela vydařená a chytlavá, akorát jde o naprostou volcanodiabolical kopii. „Phoenix“ s naléhavě tklivým vokálem Siverta Høyema se také příliš nevyvedla, zejména proto, že pro zhudebnění smrti jsou obzvláště v blackmetalovém žánru daleko lepší prostředky, „Walker upon the Wind“ je obyčejná sypanice, které dodává zvláštní rozměr Satyrův štěkající hlas jakoby mizející v dálce, což vyvolává dojem neustálého bafání zpoza stromu.

Šlapavý black'n'roll „Nekrohaven“ je bez blackového skřeku už jen ufuněný, upocený tvrdší rock, „Ageless Northern Spirit“ má ve čtvrté minutě zajímavou kytarovou pasáž, která ji jako celek ale nepozvedá nad průměr a „Infinity of Time And Space“ se sama oddělala názvem – tklivé, pomalu plynoucí mezihry jsou fajn, ale zbytek je jen pomalu plynoucí. „Natt“ coby outro přesně odpovídá dojmu z desky – je smutné.

DRUHÝ POHLED: Michal „Kverd“ Jaroš dává 8/10.
Pudové snahy předních kapel žánru o naturalní vyznění mi vždy vykouzlí na tváři potměšilý úsměv. Nejinak je tomu u aktuální desky rarachů ze Satyricon. Když poslouchám desku subjektivně plnou jedné (!) kytary, basy, bicích a dušeného křiku, mám radost a připadám si tím víc na jedné lodi. Je jedno jestli se čerpá z hymnické „Nemesis Divina“, disharmonického „Rebel Extravaganza“ nebo jedovatého „Volcano“. Eponymní sbírka je esencí zvuku Satyricon, v různých barvách avšak se stejným, dlužno podotknout: intenzivním a trvalým, účinkem. Praví blackmetalisté nechť v klidu jedí svůj naložený, rozesmatý nebo pojebaný černý škvár, přesně dle regulí Pornlajkovy továrny na hermelín. Vy ostatní nastražte slechy. Satyricon bavil a baví.

Odpusťte prostý výčet skladeb, ale nelze jinak, pokud chci obhájit udělené hodnocení vycházející z kapelou nastolených měřítek a také z toho, že 4/10 by vypadalo ještě zoufaleji, než jak zní deska. Řemeslně i po tvůrčí stránce nadaná kapela se buď naprosto vyčerpala nebo totálně ztratila ponětí o realitě. A je úplně jedno, jestli Satyricon hrají rokenrol nebo eskymácké lidovky, důležitá je, když ne nápady, tak alespoň soudnost. Tady není ani jedno.

Satyr nás nabadá, abychom album neposlouchali na reproduktorech svých laptopů, což samozřejmě většina fanoušků dělá, ale na pořádném stereu. Myslím ale, že ani koncertní aparatura tady nepomůže.