Sancho Bayley, jeho věčně marný boj a občasné záblesky naděje

Od druhé poloviny března 2012 se v pěti českých městech zastaví koncertní šňůra nezmara Blaze Bayleyho. Jeho osud, nezdolnost i takřka úsměvná zarputilost stojí za povšimnutí.

Tak si říkám, jestli na Aardvarku, kde dominují ideje hledání nových hudebních cestiček a odhalování neokoukaného, má vůbec nějaký smysl psát o něčem v tomto směru tak neambiciózním a navíc jakoby zakletém k celoživotnímu lozerovství. Řeč je o hudbě Blaze Bayleyho.

Můžete si o tom chlapíkovi a zejména o jeho pěvecké kariéře myslet cokoliv, ale já osobně mu prostě nedokážu nedržet palce už kvůli příběhu, který je s jeho životem spojený, a kvůli nezdolnému odhodlání, s nímž překračuje všechny strasti. A nezdary, které jako by zákonitě přicházely vždy, když se zjevila na obzoru nějaká ta naděje.

Nezdržujme se zbytečnými detaily jeho kalvárie, i ve zdrcující zkratce to bude docela na dlouho. Zmiňme alespoň 1.) kapelu Wolfsbane, která tak nějak nikoho nezajímala; 2.) následný jackpot v podobě postu v Iron Maiden, kam však pěvecky nezapadl a navíc jednoduše nestíhal pěvecké nároky spojené s touhle legendou; 3.) slušné desky s projektem Blaze, které byly paradoxně maidenovštější a rozhodně povedenější, než to, co natočil se samotnou Železnou pannou, ale které jednak „tak nějak nikoho nezajímaly“ – alespoň ne dost, a navíc se na něj po čase vykašlala kapela; 4.) když našel spřízněnou duši v podobě životní partnerky a obětavé manažerky, umřela mu (pokud se nepletu) na selhání srdce; 5.) velmi slušné desky pod jeho jménem Blaze Bayley, nicméně kapela se znovu rozutekla…

„KC Novodvorská, sálek v kulturáku na mém rodném sídlišti, který důvěrně znám z dětských podnikových vánočních besídek ještě za komančů.“

Dost příkoří osudu na tři životy. Blaze to ale nevzdává. Slyšel jsem, že má novou rodinu a dokonce se stal šťastným otcem. Pojal myšlenku, že doprovodnou sestavu bude skládat příležitostně podle potřeby a lokality a objíždí zeměkouli s další sólovkou „The King of Metal“. Ale nadále to má (jak jinak) taky poněkud tragikomický rozměr – čímž se dostáváme ke konkrétním důvodům, proč tohle celé vlastně píšu…

Nedávno jsem cestou domů na nástěnce u východu z metra zahlédl nesmělý polozastrčený plakátek, který zve na koncert Blaze 14. března v Praze (následně se ukázalo, že v Česku odehraje během března hned pět akcí! – dále Plzeň, Brno, Vimperk a Votice). Ale bizarnost pražské adresy mě dostala do kolen – KC Novodvorská, sálek v kulturáku na mém rodném sídlišti, který důvěrně znám z dětských podnikových vánočních besídek ještě za komančů, ze školních výchovných pořadů o vážné hudbě, či z tanečních. Dodnes se tam ostatně konají sobotní odpolední matiné s dechovkou pro důchodce a občasná vystoupení kotlíkářů… Musel jsem se skoro smát – pokolikáté už. Ale kdyby nic jiného, Blaze to přece nevzdává.

„Jenže funguje to a je to nečekaně uvolněné a bez náznaku jakékoliv křeče, neohrabanosti nebo přepjatých ambicí.“

A vlastně není ani směšný. Jakoby mimochodem taky obnovil zmiňované Wolfsbane (a to je největší impuls k sepsání těchto řádků). Deska se jmenuje taky dost velikášsky – „Wolfsbane Save the World“, objevila se na netu a dost – jako by to zase tak nějak nikoho nezajímalo, tentokrát snad dokonce ani samotnou kapelu. Ani nevím, jestli to má vůbec nějakého vydavatele či dokonce distribuci. Ale se směsí zvědavosti a soucitu jsem si album pustil a… nestačím se divit!

Ani ne deset minut od chvíle, kdy jsem zmáčkl „play“, jsem začal psát tyhle řádky, teď hraje právě osmý song z jedenácti a já se prostě intuitivně bavím, znáte ten pocit „guilty pleasure“… Proč si občas nedopřát ryzí klišé, když je tak mile zabalené do chytlavých jednoduchých písniček. Wolfsbane na nové desce dělají staromódní hard'n'heavy smíchané se špetkou boogie, rock'n'rollu (místy skoro jako od AC/DC) a britské frackovské klubové kytarovky, co letěla v půli 90. let (á la Wildhearts, Almighty, Therapy?) a není v tom pražádná věda. Jenže funguje to a je to nečekaně uvolněné a bez náznaku jakékoliv křeče, neohrabanosti nebo přepjatých ambicí, které končí, ještě než muzika vyjde ze studia. Což všechno, přiznejme si, k Bayleymu tak nějak patří, nebo patřilo. Ale tentokrát ho nepoznávám.

Já snad na něj, dědka plešatýho, na tu Novodvorskou půjdu, i když jinak prakticky na žádný koncerty nechodím.