Saltillo – Monocyte

Gothamské valčíky třetího Mentona
2012
Artoffact
51:33 (12 skladeb)
downtempo/trip-hop/classical
http://menton3.com

„To je poprvé, co tohle musím udělat v roce 2012,“ postěžoval si nedávno na svém Twitter účtu přední komiksový autor Warren Ellis. „Nejsem ten Warren Ellis, který hraje na housle a spolupracuje s Nickem Cavem, takže mě možná sledujete omylem. Už jsem na to téma slyšel úplně všechny vtipy – a ano, je mi jasné, že se ho taky ptají na moje knížky.“

Dva stejnojmenní vousáči z takřka opačných konců planety toho věru moc společného nemají, ale Menton J. Matthews III. (zvaný také Menton³), jehož aktivitám se budeme věnovat, působí, jako by snad byl produktem nějakého faustovského experimentu s cílem zkřížit oba jmenovce.

S duem Ellisů sdílí vizáž zarostlého pološíleného poustevníka, kvůli níž mu při odbavovací prohlídce na letišti preventivně vylijí všechny šampóny. Stejně jako Warren Brit má blízko ke světu komiksů – vytvořil řadu obálek zejména pro nakladatelství IDW, třeba k minisériím „Silent Hill: Past Life“ či „H.P. Lovecraft's The Dunwich Horror“ – a s Warrenem Australanem jej pojí vášeň pro smyčcové nástroje a hudbu obecně.

„Do soukolí lomozících beatů vás vábí vokální smyčka a popostrkují Krakenova chapadla melodických linek vytvářených houslemi, violou, cellem či klavírem.“

Celou škálu svých uměleckých dovedností pak Menton zužitkoval při tvorbě svého nejmladšího „dítka“ zvoucího se „Monocyte“, čtyřdílné komiksové série, kterou napsal (ve spolupráci s Kasrou Ghanbárím), ilustroval a doplnil adekvátním soundtrackem pod hlavičkou svého hudebního projektu Saltillo. Jak dopadnul komiks samotný, to se na těchto řádcích bohužel nedočtete – jednak proto, že jsem jej dosud neměl šanci přečíst, a pak také proto, že v říši komiksů nejsem žádným světoběžníkem a na cesty z bezpečí Třeskoprsk se vydávám pouze sporadicky. Zájemci si však mohou prolistovat ukázky.

Menton se na elektronické scéně pod hlavičkou Saltillo blýsknul již svým debutovým albem „Ganglion“ z roku 2006, které zaujalo nenásilným, leč působivým propojením nástrojů klasické hudby s beaty, samply a útržky vokálu či mluveného slova. Nuže, pro ty, kteří celá léta čekali, až Menton³ vyseká smyčcem z křišťálu následovníka, mám příjemnou zprávu – všechny trademarkové prvky, jež činily „Ganglion“ tak přitažlivým, zůstaly přítomny.

„Monocyte“ je opět temná jak postranní uličky Gothamu, ale rozhodně nezní chladně a odosobněně. Symbióza organického a robotického zde stejně jako v případě debutu funguje takřka dokonale – do soukolí lomozících beatů vás vábí vokální smyčka a popostrkují Krakenova chapadla melodických linek vytvářených houslemi, violou, cellem či klavírem.

„On je to vlastně veliký úspěch, navázat na tak vynikající desku, jakou byl ‚Ganglion‘ a natočit materiál, který nikterak nezaostává a dokonce naplňuje často velmi vyšponovaná očekávání.“

A že je sakramentsky snadné nechat se vtáhnout! Menton³ posluchače nešetří a vytváří natolik intenzivní a monumentální sound, až to místy působí jako záměrná hyperbola. Uslyšíte-li na albu triphopové beaty, mají takovou razanci, až si člověk říká, jestli by je náhodou nechtěli používat na testování mostních konstrukcí. A smyčce – když se ozvou smyčcové nástroje, nekloužou jen tak neškodně po povrchu jako leckterá neoklasika, ale cítíte trhání strun, praskající dřevo a spálenou kůži. Napadá mě ilustrativní příměr mezi dvěma deskami, jejichž fúzí by mohlo vzniknout něco rámcově podobného – to kdyby breakcorem pokřivenou páteř „Rossz csillag alatt született“ od Venetian Snares rovnali soustředěnou masáží do alespoň přibližně dvojesovitého tvaru Portishead, tak jak to předvedli na magicky temném a hořkosladce svůdném živáku z New Yorku.

Vydává-li umělec následovníka své úspěšné debutové desky takřka znenadání a po šesti letech, stěží se vyhne srovnávání, při kterém se ukáže dost možná jediné slabé místo „Monocyte“ – je snad až příliš podobná svému předchůdci jak z hlediska celkového vyznění, tak jednotlivých (ovšem stále výborně fungujících) skladatelských postupů. On je to vlastně veliký úspěch, navázat na tak vynikající desku, jakou byl „Ganglion“ a natočit materiál, který nikterak nezaostává a dokonce naplňuje často velmi vyšponovaná očekávání. Jen to prvotní okouzlení a nadšení se pohříchu nechce dostavit. Do novinky Saltillo se zkrátka můžete zamilovat, jen když se jedná o vaše první setkání, v opačném případě ji nejspíše oceníte jako „skvěle odvedenou práci“. Na druhou stranu si nemyslím, že byste po muzikantovi mohli chtít o mnoho víc. Až budete Mentonovi tleskat, tleskejte nahlas!