Rozumějí mně mí blackmetalisté?

Erlend Erichsen - Národní satanista
Host, 2012
překlad: Alice Týnská
188 stran, brožovaný výtisk

Vkusný a decentně vyvedený obal knihy „Národní satanista“ má halit něco extrémního, okatého a provokativního, dle citovaných recenzí vyvolávajícího mrazení v zádech – příběh ilustrující časy zrodu norské blackmetalové scény.

Dobu, kdy podle autora přistupovaly kapely k black metalu nikoli jen jako k muzice, ale jako k reálně uplatňovanému světonázoru, což v nejextrémnějších případech vedlo k vypalování kostelů a dík tomu, že někteří hudebníci byli zároveň i magory a sociopaty, též k násilí a vraždám.

Po letech extrémní chování vymizelo. Zůstaly jen obličeje pamětníků otrávené z toho, jak se jich hudební publicisté v honbě za senzací vyptávají neustále na totéž. Cesty jednotlivých kapel a hudebníků stojících u zrodu přitom byly různé. Někteří se stali komerčně úspěšnými a srostli s tím, v čem ortodoxní vidí zaprodaný mainstream, někteří se vyvinuli, aniž by však ztratili na svojskosti. A jiní, jako například Gaahl, dobrý kamarád Erlenda Erichsena volajícího po čistotě a opravdovosti, se se svými spolubojovníky jako nejposlednější kramář rozhádal.

„Erichsen nedovede proniknout pod povrch, protože ukazuje nejextrémněji se chovající postavu, gurua Vinterbloda, jako panáka.“

Zhruba dvacet let od rané a nejslavnější éry norského blacku pak přichází román „insidera“, člověka majícího se scénou osobní zkušenost. Nelze se tedy ubránit zvědavosti. Punk je coby hnutí v nejširším slova smyslu pryč, protože lidi, kteří ho myslí vážně, jsou mrtví, bohatí nebo jim stačí nejíst maso, pročež black metal zůstává jediným známým hudebním stylem, za nímž stále stojí radikální, jednotící (a jednotné) ideové pozadí, natolik svůdné a zároveň kontroverzní a přímočaré, aby pořád přitahovalo. Podle Erichsena však svůj zenit už zažilo, proto vzniknul „Národní satanista“ kladoucí si za cíl oživit jeho sílu a unikátní naturel.

Bohužel román, nebo spíš novela, v tomto ohledu selhává. Ne kvůli jednoduchosti příběhu totožného s těmi známými – „potkali jsme se, zanadávali, rozbili někomu hubu, vypálili si cédéčko a nakonec kostel“ – ale kvůli primitivní a nešikovné formě, jakou je podáván. Atmosféra, cokoli podmanivého, tajemného, zlého nebo ledového (dosaďte si libovolné adjektivum) je zde, když budu knihu bagatelizovat jen velmi mírně, vytvářeno způsobem, kdy někdo stojí a říká, že něco „je silné, tajemné, zlé nebo ledové“.

Cokoli takového pak čtenář nemůže vůbec pocítit, neboť jen sleduje defilé silných slov kontrastujících s postavami, které silná slova nepoužívají. Ztotožnění nebo alespoň elementární pochopení pak paradoxně probíhá leda u jediné výraznější dívčí postavy Hilde, která je zvědavá na muziku, ale nechápe, proč se její kamarádi chovají jako pošahanci. Vypravěč Ljåvold sice hned nepodléhá vlivu agresivního spoluhráče a přítele Vinterbloda, uvědomuje si, že zachází příliš daleko a lavíruje mezi vlastním svědomím a slepým přijímáním, ale v závěru, kdy Vinterblod prchá ze země před policií, zatímco další člen kapely páchá sebevraždu, zcela iracionálně obviňuje z rozvratu kapely Hilde, která se „provinila“ pouze tím, že byla v očích Vinterbloda cizorodým prvkem.

DRUHÝ POHLED: Viktor Palák dává 4/10
Zásadní otázka visící nad „Národním satanistou“ zní, pro koho je kniha vlastně určena. Lidem „ze scény“ musí nutně připadnout povrchní a nepřesvědčivá, „outisderům“ zase nenabídne víc než popis dobových reálií a něco historek o oddanosti temným myšlenkám, které vedou spíše do basy než k osvobození mysli. „On byl black metal,“ říká vypravěč o svém kumpánovi z kapely, se kterou chtějí pokořit Norsko a pak svět. Kniha se ale jen těžko dopracovává toho, co přesně to znamená. A proč to má budit hrůzu, odstup, obdiv – jakoukoliv silnější emoci…
Nepochybuju, že si Erlend Erichsen odžil své „true“ období, jeho konexe na scénu ani osobní nadšení se ovšem do knihy nijak výrazněji nepromítají a jako autor má fatální problém dostat se k něčemu více vrstevnatému. Pokud má kniha v prvé řadě vystihnout fascinaci kultem pravého norského black metalu, pak se zvolený strohý styl jeví jako mimořádně neúčinný a jakási naivita, která doprovází rozkolísané chování postav, se promítá i do dramatické skladby a zejména dialogů tak explicitních, až zničí i popis těch situací, které vykazovaly dílčí tajemno. Ano, milí hrdinové, jste solitéři. Ano, nevíte, co byste rádi. Ano, poslech Gorgoroth způsoboval v roce 1994 některým lidem mrazení v zádech. A dál?
Přebal trochu lopotně přeloženého českého vydání „Národního satanisty“ cituje dvě recenze. Jedna z nich zmiňuje dobu, ve které se „Národní satanista“ odehrává, druhá zase popisuje děj. O kvalitách knihy ani slovo. Žel příznačně.

Ani ideové pozadí jako takové nemůže fungovat nebo zapůsobit, když je servírováno prostřednictvím vesměs vágních provolání nebo chvílemi šíleně toporných dialogů. Nevím, jestli tak vypadá i originál nebo je na vině překlad, ale křečovitost promluv mezi postavami musí drásat každého, kdo od textu žádá alespoň základní smysl pro realitu.

A, prosím, neviďme v požadavku na smysl pro realitu a ztotožnění se s postavami nesmysl kvůli tomu, že jde o blackmetalový román popisující něco mytologického a nenávist k lidem zároveň. Jde pouze o to, že Erichsen nedovede proniknout pod povrch, protože ukazuje nejextrémněji se chovající postavu, gurua Vinterbloda, jako panáka, o němž prakticky vůbec nic nevíme a jen sledujeme jeho fanatismus. Absence viditelné motivace spolu s nešťastně zvolenou (či neumětelskou?) formou pak nejen u zasvěcených vzbuzuje oprávněný úšklebek, protože v konečném důsledku čteme blackmetalový rodokaps, ne román, který postavy alespoň nějak vykresluje.

Plochost a odtržení od skutečnosti by nevadily v případě, kdy by šlo o třeba jen napůl fantastickou mystifikaci vnášející do světa lidí, tedy kupodivu i blackerů, cokoli z přebohatého světa mytologií, z nichž černý kov těží. Tam by stačilo pracovat s náznaky, Erichsen se však vydává cestou doslovného, ale přitom zcela prostinkého zobrazování, což se zcela míjí účinkem.

Nerozcházím se v nutkání zachytit syrovost a opravdovost a stejně tak sdílím jedinou mezi řádky postřehnutelnou myšlenku, že kdo pro něco alespoň trochu nežije, kdo není něčím alespoň trochu „zblbnutý“, je sráč. Jen mi k tomu bohužel nestačí spisek na úrovni dobrého slohového cvičení, které po přečtení vyvane rychleji, než je hodno autora křísícího důstojnost něčeho, co nemá být jen prchavý hudební styl.

5/10