Rome

Neofolk mínus martial mínus táborák rovná se současní Rome
hosté: Marek Prchal, The Stranger's Diary
15. října 2011
Praha, Chapeau Rouge

Živá vystoupení kapel jako Rome jsou bez nadsázky událostí, kterýžto statut jim zajišťují jednak spíše sporadické koncertní aktivity daného hudebníka a zejména pak jeho výjimečnost. Návštěva lucemburské kapely v Praze tak budila velká očekávání. Naplněna byla možná jinak, než si kdo představoval, ovšem jednoznačně potvrdila jedinečnost neofolkových leaderů.

Volba předkapel ze strany pořádajícího uskupení Sanctuary byla dozajista zajímavá, ukazující pestrost hudebního vyjadřování a alespoň na základní úrovni korespondující s tím, co hrají Rome. Škoda jen, že hudebně to stálo za starou bačkoru. Na kapely jako The Stranger's Diary je těžké být zlý, neboť vystupují s jakousi vrozenou skromností, kterou jako by s nechtěným alibismem říkaly, že se vlastně o nic zvláštního nepokouší. Koncert zmíněných Slováků byl však tak škodlivě nezáživný, že nebýt zlý prostě nelze. Zpěv nabízel ty nejočekávatelnější nápěvy a ve chvílích, kdy bylo patrné, že se kapela pokouší o nějaký zvrat či „jiný“ nápad, nešlo neslyšet, jak se jí to nedaří. Jakékoliv emoce se tak koncertu The Stranger's Diary vyhýbaly obloukem a oni zněli jako chill-out na rytířských slavnostech.

Marek Prchal se prezentoval jako svéráz (jakých je neofolková scéna plno a je to jeden z důvodů její přitažlivosti), který předvedl jakýsi „závišo-punk“, který je hudebně k smíchu, ale ve své drzosti je v podstatě sympatický. Během jeho vystoupení dost lidí odcházelo, ještě více se jich ušklíbalo a jen pramálo tleskalo. Čímž bylo tohle korunované outsiderství sympatičtější, než unylost první kapely.

Psal-li jsem, že mezi předkapelami a Rome byla alespoň základní spojitost, bylo to patrné třeba v tom, jak The Stranger's Diary rádi setrvávají ve stejných tóninách. Ale jak známo, když dva dělají totéž, není to totéž. Hudba Rome je technicky v podstatě elementární, její dopad je ale nezměrný. A na pražském koncertě to bylo patrné ještě více, neboť se Jerome Reuter a Patrick Damiani, tedy jádro Rome, už s minulou deskou „Nos Chants Perdus“ rozhodli zamířit do „čistějších“ folkových vod, v nichž už nehraje tak velkou roli elektronika, ale o to více se dbá na naléhavý zpěv a v jejich jednoduchosti jedinečné nápěvy.

„Publikum se rozehřívalo pozvolna, zprvu reagovali jen jedinci, později se nedařilo vyplnit pauzy mezi písněmi kontinuálním potleskem, nakonec byla ale odezva tak bouřlivá, jak může v počtu nějakých sta hlav na komorně laděném koncertě být.“

Pražský koncert Rome musel zákonitě zakabonit ty, kteří si přišli „zazpívat hity“, jedním dechem je ale třeba dodat, že hudba Rome, kteří navíc hráli hodně skladeb z dosud nevydaného (a na internet neuniklého) trojalba, dokáže zachytit na první poslech. Když Reuter ohlásil přepracovanou verzi „To Die Among Strangers“, tedy jedné z emblematických písní kapely, nemohlo být jasnější, jak se posunují a zároveň, jak uvědoměle to činí. Do popředí stále více vystupuje jeho uhrančivý hlas a s ním i sdělení, vždy pregnantně i obrazotvorně formulované. Ne snad, že by hymnická poloha Rome nebyla atraktivní, ale díky té akustické opravdu vyniká, jak si jsou coby skladatelé jistí v kramflecích.

K dojmu setkání s mimořádnými osobnostmi přispívalo též Reuterovo ležérní vystupování a „mezipísňový humor“, toliko velice těžká disciplína, která v jeho podání vyzněla uvolněně a hlavně vtipně. Kdo čekal depresivního kakabuse, šeredně se zmýlil. Publikum se rozehřívalo pozvolna, zprvu reagovali jen jedinci, později se nedařilo vyplnit pauzy mezi písněmi kontinuálním potleskem, nakonec byla ale odezva tak bouřlivá, jak může v počtu nějakých sta hlav na komorně laděném koncertě být. Když se v „nádechových“ pauzách v rámci skladeb nezačal ozývat potlesk, mohl to být projev obeznámenosti s hudbou anebo nezájmu. Tipuju to první.

Ano, je škoda, že občas byl hluk doléhající k pódiu od baru silnější než dunění taneční párty, která probíhala o patro výš. Když ale Rome spustili, byl přehlušen jak nežádoucí šum, tak pochyby. Ne úplně jednoznačný, ale rozhodně pamětihodný koncert.