Rok 2015 ve společnosti a hudbě očima židobolševické mrdky

Konec starého a začátek nového roku tradičně vybízí k bilancování. Ne vždy to nutně musí být důvodem pro nudně přechytralé rozbory, naopak to lze pojmout i odlehčenější formou. Někteří se možná pobavíte, jiní třeba naštvete, jenže jinak to asi nepůjde. Ale ať už to pojmete jakkoli, zcela jistě to přežijete.

„Stěhování národů, to bude ještě psina“, halekal nedávno Lou Fanánek Hagen a ať už si o něm lze myslet ledacos, měl pravdu. Národy se stěhovaly a psina to byla.

Nejprve se dvě dámy vrátily z dvouleté dovolené v Pákistánu. Vzápětí naší zemí projížděl americký vojenský konvoj a lid se rozdělil do tří skupin – na ty, kteří nadšeně mávali z mostů, div že samým nadšením neskákali dolů, dále ty, co plamenně poukazovali na nepřijatelnou demonstraci síly či invazi nepřátelských vojsk NATO, a mě, jemuž to bylo jedno.

Později se již začaly trousit hordy uprchlíků a ti šťastnější z nás občas i nějakého spatřili. Lid se při té vzácné příležitosti rozdělil na dvě skupiny. Tu první vytvořili sluníčkáři, humanisti, proislamisti, vlastizrádci, antifáci, multikulti, židobolševici, pravdoláskaři, havloidi a pražská kavárna, tu druhou pak vlastenci, hrdočeši, nacionalisti, xenofobové, antiislamisti, rasisti, náckové či fašouni. Ti první křičeli, že uprchlíci nemůžou za posrané životy těch druhých. Ti druzí se nazvali slušnými občany, neboť usoudili, že ošklivé výrazy jako pravda, láska, sluníčko, humanismus nebo Václav Havel jsou sprostá slova, a že je proto mnohem lepší stát na opačném břehu. Pokud se někdo nikam nezařadil, byl z pohledu jedné strany vždy zařazen na tu druhou. Obě tyto množiny obyvatel se měly moc rády a průběžně si vzájemně vyznávaly svou nehynoucí lásku.

Že jsou lidi jedno ohromné tupé bečící stádo, je všeobecně známo, ale někteří mají obzvláště velkou potřebu to neustále dokazovat. Někdy předloni mnozí fotili sami sebe a nazývali to selfíčky, aby již o chvíli později na sebe lili kýble ledové vody. Loni v lednu začali tvrdit, že jsou Charlie, ačkoli se jmenují třeba Karel, Hedvika, Máňa či Evžen. Poté někteří činili skupinové fotky, kde drželi papíry s nápisem, že přijímají solidaritu s uprchlíky a malovali k tomu předepsanou mřížku, bez které by to zřejmě nebylo to správné přijetí. Ti opačně zaměření pro změnu sdíleli výrok o islámu, aniž by jim vadilo, že není Werichův, ale spíše jejich vlastní. A nakonec se mnozí svorně zahalili do francouzské trikolóry a nabyli dojmu, že jsou lepšími lidmi než ti nezahalení.

Od Charlieho k Blance

Islámský stát pravidelně prokazoval, že jde o momentálně vůbec nejhorší společenství zkurvysynů na Zemi, byť jen o fous před obtloustlým severokorejským medvídkem. Střílelo se hlavně v Paříži. Nejprve devět redaktorů Charlie Hebdo navždy přešel smích a těm přeživším dočasně stoupl náklad. Později zejména v hale Bataclan, kde koncert Eagles of Death Metal dosáhl skóre 89 obětí. Jen na ten fotbal Francie s Německem se chudáci teroristi nedostali.

Dvojí zemětřesení v Nepálu nepřežilo přes třináct tisíc lidí a mnoho památek, zato následky v Chile až tolik tragické nebyly. Zřítilo se německé letadlo v Alpách, kde sebevražedně labilní pilot Lubitz usmrtil 150 lidí, či ruský letoun nad Sinají, kde výbuch bomby nepřežilo 224 lidí. Na tisíc uprchlíků utonulo převrácením člunů u ostrova Lampedusa a dalších 71 udušených bylo nalezeno v kamionu na rakouské dálnici. Vystoupení Goodbye to Gravity v bukurešťském klubu Colectiv zasáhl požár, který připravil o život zatím 63 lidí včetně téměř celé kapely.

Také u nás bylo veselo. Vlaky se srážely s kamiony a jen asi málokoho překvapilo, že k nejhoršímu střetu došlo na tradičním a dobře osvědčeném přejezdu ve Studénce. Důchodce z Uherského Brodu názorně předvedl, že střílet dokáže kdejaký pitomec a v restauraci Družba usmrtil osm osob včetně sebe. Rath byl konečně odsouzen za krabici s vínem, Krejčíř za vraždu, únos a drogy, načež soudruh Ransdorf byl alespoň zadržen ve Švýcarsku. Vláda prolomila limity na dolu Bílina, zatím bez trestu. Babiš vyhrožoval elektronickou evidencí tržeb a Kalousek jejím bojkotem. Blanka, pro niž označení tunel nabylo obzvláště patřičného významu, se otevřela. Tato informace zní natolik neuvěřitelně, že si ji raději přečtěte ještě několikrát, abyste jí opravdu uvěřili.

Hnědá hovna a jiné potřeby národa

Pitomio Okamůra celý rok vytrvale blábolil nesmysly, až je zarážející, že mu přitom huba neupadla. Průběžně se však k němu přidávala dlouhá řada nejrůznějších Bartošů, Konvičků, Sládků či dalších zoufalců. Vepřová hlava z Hradu nezůstala pozadu, a proto vyznamenala šašky, nepustila studenty na Albertov a lhala ostošest. Její tragikomický mluvčí Ovčáček vše oddaně papouškoval, ale současně tak dlouho hledal Peroutkův článek, až našel na žerdi vlající červené trenky umazané od sta hoven. Očekávaně se připojil pomatený velekokot Landa, jenž nejprve uspořádal velekoncert a pak odvolal veleturné, ale některé fanoušky i vyděsil přátelením s muslimy.

„Brichta bude viset“, napsal někdo na Letné, leč kolega Palák se dušoval, že on to nebyl. Pokud se umolousaný bigbíťák zrovna nehádal s Merhautem nebo Rejžkem, na demonstracích vždy střízlivý žvanil jako papoušek. Nebo černá vrána. Anebo taky datel.

Nebo Slavík, za potlesku šoubyzhnisu pomazaný hnědým hovnem a pocákaný močůvkou Mattoni. Její výrobci napsali Řezníkovi, který je urazil a byl shledán neslušným. To slušní občané vyřkli ortel o tom, že třetím nejpopulárnějším zpěvákem u nás je pan Tomáš a druhou nejpopulárnější skupinou opět on, pouze v obležení několika vlasatých křupanů. Oni jsou přece ti vlastenci, kteří přece zpívají tu pravdu, což samozřejmě platí i v případě, kdy ji nezpívají.

„Nerozumí hudbě a potřebám národa“, prohlásil fanoušek Ortelu o hlasujících v cenách Břitva, kde se novodobí hrdinové i mučedníci národa stali zklamáním roku. Ona je to vůbec hrozná sebranka, ti hudební publicisti. Podle pana Sparka jsou zakomplexovaní, dle jakéhosi Guevary se nemyjí a jedí psy a dle čtenářky iDnes.cz jsou to antifáčci z Aardvarku, což je natolik roztomilé označení, že celá redakce se cítí být polichocena a přeje více duševního zdraví.

Mistři sportu a jejich Ivánci

Ještěže máme ty sportovce. Snowboardistka Ledecká, rychlobruslařka Sáblíková, běžkyně Hejnová, kanoista Fuksa, veslař Synek a vodní slalomáři Kudějová a Prskavec se stali mistry světa, podobně jako štafeta biatlonistů Vítková, Soukalová, Šlesingr a Moravec. Basketbalistky USK Praha vyhrály Euroligu, cyklista Štybar etapu na Tour de France, zato Kvitová, Šafářová, Plíšková, Strýcová plus některé další z nekonečných zástupů většinou blonďatých tenistek se počtvrté za pět sezón zmocnily Fed Cupu. Kolik dalších ještě plánují, to zatím neprozradily.

Hokejový šampionát v Praze a Ostravě poctil pan Jágr, jenž zbořil divácký rekord, a slušně si vedla také halová atletika v Praze, mládežnický fotbal v Praze, Olomouci a Uherském Hradišti, cyklokros v Táboře nebo biatlon a horská kola v Novém Městě na Moravě. Ázerbájdžánské Baku hostilo první Evropské hry, odkud jsme přivezli dva stříbrné a pět bronzových kovů.

Někdy žel bylo i hůře. Fotbaloví funkcionáři Blatter a Platini dopovali opojnou směs moci a peněz, Ivánek Horník se k ní vrací, zato ruští atleti se obešli i bez ní, podobně jako vítěz Velké pardubické. Problémy měl hokejový trenér Růžička, zatímco fotbalista Limberský činil vše pro to, aby dokázal, že je králem hlupáků. Sjezdař Bank asi postopadesáté v kariéře provedl let vzduchem i tvrdý dopad. A také se rozešly Kiki a Maki, čímž naznačily hudební dění.

Banánová, citronová a další nejen ovocná divadla

Pan Lewron pojal večírek žánrových cen Anděl coby prezentaci převážně svých a většinou zoufalých kapel, které poslušně prokázaly svůj nevelký talent i přesto, že na ně nikdo nebyl zvědavý. Hanba to byla daleko větší než v okamžiku, kdy pan Banán cenu odmítl.

Magazín Rock & Pop oslavil čtvrtstoletí, aby následně svou pověst proschusteroval rozklížením na dva časopisy. Jeden je tvořený převážně novou redakcí a říká si nadále Rock & Pop, byť tak vypadá jen na první pohled. Naopak ten druhý i po přečtení působí jako Rock & Pop, píší jej často tradiční redaktoři Rock & Popu, ale říkají mu Rock & All. Vyšší dráždivost jejich článků prokázal moment, kdy nějaký lump fasádu redakce vyzdobil hákovými kříži.

Hlavní postava Hudby Praha ze zdravotních důvodů navrhla koncertní pauzu, ostatní členové však sestavili Hudba Praha Band, který vypadá spíše jako vlastní revival a což vyvolalo hodně zlé krve. Jenže ani tento rozkol zdaleka nebyl nejhorším oproti dalšímu.

Citron se rozkrojil na pana Citrona, který po doplnění kazatelem, paní Citronovou a třemi loutkami se nadále považuje za Citron, a téměř celý Citron, jemuž není umožněno jmenovat se Citron a zvolil název Limetal. Protagonisté obou stran se nejen vzájemně, ale především za halasné podpory svých fanoušků překřikovali o tom, kdo komu rozšlapal bábovičku, a pan Aichler k tomu pokaždé doplnil to samé. Pan Pragokoncert, jenž má rád hudbu hlavně tehdy, když na ní může vydělat, prohlásil, že celá tato kauza není žádnou kauzou, nýbrž zcela běžnou situací, v čemž si naprosto notoval s panem Citronem. Redaktoři jím vlastněných, podporovaných či vyhrožovaných médií pak poslušně zpívali písně těch, jejichž chleba jedí, a sehráli dokonalé loutkové divadlo.

Ale rozhodně nevěšme hlavy, protože zábavné ovocné taškařice budou pokračovat poté, co se členové souboru ZakázanÝovoce včetně jejich manažera mezi sebou začali hádat jako malí Jardové, což jistě představuje záruku dalších žabomyších tahanic o název.

Pokácené kmeny, neprodané dudy a staré ksichty

Česká televize dala vzniknout hudebnímu pořadu „Kombo“, ale hlavně zplodila šestnáctidílný cyklus „Kmeny“, jenž měl být o subkulturách, ale byl spíše o bezradnosti většiny tvůrců, kteří někdy nevěděli ani to, o čem točí a jak to pojmout. Autor těchto řádků sice spatřil pouhých pět dílů, ale některé měl problém dokoukat do konce, natožpak je vidět opakovaně.

Pipes and Pints se zachtělo nahrávat v drahém studiu za oceánem, leč fanoušci jim nabídli jen tolik, za co by proslulý producent ani nevylezl z postele. Staré dudy nikdo nechtěl a kupodivu se nenašel žádný dobrodruh, jenž by byl ochoten za dvacet tisíc nosit aparát, kteroužto sumu měl dát on kapele a nikoli ona jemu. Podstatné budiž to, že se k tomu vyjádřil i pan Majkláč, který sepsal snůšku frází o cestě vzhůru a chuti posouvat se vpřed. Alespoň že prachy vybral a vpřed se posunul Smrtislav či Kokoti vzývající rituál, kmen a srdce a kmen... a tak vůbec.

Nemůže být proto žádného divu, že se rozešla Hanba, podobně jako Euthanasia, Mindwork, Unborn a žel také První hoře. Opačně vedle Limetalu o sobě daly vědět soubory Esoasisi, Felisha, Hellyum, Masáž, Telesa Ohnepal, Vladivojsko nebo obzvláště vypečený Mortal Cabinet, což svědčí o tom, že nové kapely se nejlépe slepují ze starých dobrých ksichtů.

Hrdinové z vinylů, festivaly duchů a nafrněné krávy

A co dalšího se stalo na hudebním poli? Krabathor odehrál týdenní vzpomínkové turné a vydal z něj živák. Dvacetiletý festival Brutal Assault byl poctěn velkou luxusní knihou. Cult of Fire zde zahráli na nádvoříčku, kam se všichni zájemci nedostali, ale se špetkou chytrosti a úhybným manévrem to šlo snadno. Boy rámusili v Japonsku, kde vyprodali singl, jenž u nás mimo kapelu máme jen tři lidi. Dávno mrtví Hrdinové nové fronty se třicet let od zrodu dočkali knížky, vinylu i kompletu tří disků. Vinylovou reedicí byla poctěna i třeba Insania, Hermaphrodit, Umbrtka či Törr. Taktéž kompilovalo se vydatně. Vinylově vyšlo blackmetalově protifašistické Jdi a dívej se, hardcorepunkové Memento či v luxusně rukodělné jedenáctikusové edici druhý díl Jižních Čech a kazetově Crooked to Death. Různí interpreti překopali Mišíka, Psí vojáky či Vypsanou fiXu, zatímco Už jsme doma sami sebe. Recenzenti nejčastěji chválili nová alba Kittchena, Květů, Kollera, Please the Trees či Tata Bojs, ti tvrdší Perfecitizen, Minority Sound, Postcards from Arkham, Dark Gamballe a někteří i Heiden, ale neztratil se ani Mortal Cabinet nebo Aran Epochal & Tahle hudba.

Cruadalach se natolik pohádali s redakcí Mortemu, že tento web od té doby funguje jen provizorně. Po čtyřiadvaceti letech zanikla česká mutace časopisu Bravo, ale co teď budeme číst, nikdo neřekl. Třeba by jej však mohl nahradit po více než sto letech příprav šířený nový Napalmanach. Metalshop otevřel prodejny v Praze a také Brně, kde byl naopak uzavřen Redblack. Webový pořad Reactor byl obnoven v pozměněné podobě. Kapela Lili Vilit byla pouze proto, že neměla pásky na ruce, nepříliš inteligentní ochrankou vyhozena ze svého koncertu v kladenském klubu Poldofka. Na jistém webu se prodávaly falešné vstupenky na vystoupení Pearl Jam. Kovadlina Czech Fest v Olomouci odvolal třetí den programu, neboť zde bylo víc stánků než lidí a dalo se projít areálem od pódia k záchodům a nepotkat živáčka. Břeclavský Wůdstock dopadl podobně.

Herečka Bára Poláková zpívala jako nafrněná kráva. Marta Jandová a Václav „Noid“ Bárta propadli na Eurovision Song Contestu ve Vídni a ani hokejová hymna Kabátu ničemu dobrému nepomohla. Holky z K2 odmítly hrát na pochybné akci v Masečíně, naproti tomu Brichta na koncertě s Ortelem rád pokřtil jeho desku. Karel Gott z toho všeho onemocněl.

Odešli

„Tak už je to i na iDnes.cz, to byla fakt tak veřejně známá, že o ni píší i na největším zpravodajském serveru?“, zněl ŠŠův dotaz k úmrtí Apačky, na což jsem ŠŠovi odvětil: „Ano, známější než ty.“ Ale ŠŠa nechme ŠŠem a vzpomeňme ty, pro něž to byl rok poslední.

Jana „Apačka“ Grygarová-Kačurová, s kterou byl spojen Freemusic, Full Moon či K.Y.E.O., se při dovolené na Kavkazu zřítila tam, odkud není návratu. Následovali ji Ladislav Kantor, vlasatý bacil Ota Petřina, šílený řezník Vlad Blasphemer, elektrický muž Ice-B nebo utopený David Weingartner z X-Left to Die. Ve světě pak bluesový král B. B. King, jenže ta největší ztráta přišla až na sklonku roku, kdy odešla nesmrtelná motorová hlava Lemmy Kilmister.

Herecký svět opustil chrabrý princ, děda Potůček, pan Camel a klaun Cibulka, ovšem i držitel ceny Anděl v kategorii Hard & Heavy Lubomír Lipský, ale také Anita Ekbergová, Vinnetou Pierre Brice, Christopher Lee, primář Sova Ladislav Chudík, kameraman Miroslav Ondříček či divadelní režisér Ivan Rajmont. Rovněž spisovatelé Ludvík Vaculík, Günter Grass, Terry Pratchett a Edgar Lawrence Doctorow, primabalerína Maja Plisecká, básník a dramatik Josef Topol, sochař Aleš Veselý, heraldik Jiří Louda a po letech v kómatu komiksový výtvarník Kája Saudek.

Ve věku 106 let zemřel zachránce 669 především židovských dětí Sir Nicholas Winton, a dále třeba kosmonaut Alexej Gubarev, válečný veterán Jiří Schams, historička Věra Olivová, mluvčí Charty 77 a rektor Radim Palouš, ale i justiční vražedkyně Ludmila Brožová-Polednová. Zastřelen byl Putinův kritik Boris Němcov, zemřeli politici Árpád Göncz, Richard von Weizsäcker nebo Helmut Schmidt. A také bývalý premiér Stanislav Gross, který to sice myslel tolik upřímně, ale protože o mrtvých se má mluvit jen dobře, bude v tomto případě vhodnější mlčet.

Sport pak opustila fotbalová legenda a vítěz Zlatého míče Josef Masopust, krasobruslařská mistryně světa Ája Vrzáňová, hokejisté Vlastimil Bubník, Stanislav Prýl, Josef Mikoláš, Jaroslav Holík, Vladimír Kobranov a Bronislav Danda, fotbalista Pavel Srníček, motorista Otakar Krámský či dva olympijští vítězové, gymnastka Miloslava Čamková-Misáková a veslař Karel Mejta.

Závěrem

Nejen výše potrefené husy, ale také čtenáři tohoto článku se usnesli, že autor těchto řádků je zapšklý a zakomplexovaný jedinec, který jen závidí úspěch schopnějším než je on, a následně vznesli dotaz, co on sám dokázal, že si dovoluje kritizovat druhé.

Samozřejmě mají jak jinak než pravdu, k čemuž jim gratulujme a současně doufejme, že horší to s nimi už nebude.

Autor článku je údajně židobolševická mrdka. Za toto označení děkuje čtenáři Karlovi.