Rok 2014 ve 14 obrazech

Konec starého a začátek nového roku tradičně vybízí k bilancování. Nebráním se tomu, ale pokusím se tak učinit méně obvyklým způsobem. Někteří se možná pobavíte, jiní třeba naštvete, jenže jinak to asi nepůjde. Ale ať už to pojmete jakkoli, zcela jistě to přežijete.

Nabízím svůj rok 2014 poskládaný do mozaiky čtrnácti obrazů, jež jsou uvozeny nejpikantnějšími citáty a výroky minulého roku. Většina obrazů se týká hudební sféry, některé však míří i do oblasti sportu. Týdenními Samply terorizovaný čtenář Aardvarku by ale na rozličné mimohudební odbočky měl být zvyklý. Pro začátek a na zahřátí si dáme malý předkrm:

„To jsou ti náckové?“

Ano, i tohle byl někdo schopen prohlásit při pohledu na obal elpíčka Heiden.

Obraz první: Blekový se metálista neubrání dojetí…

„… zří-li v jedné škatuli vraha se svou obětí.“
„Jak by vypadaly katolické hřbitovy, kdyby Římané místo křižování věšeli? V mihotavém světle svíček stojí řádky šibeniček a na každé z nich visí ten, jenž je lidstvu zaslíben.“


František Štorm napsal pro Master's Hammer jednoznačně nejlepší verše minulé sezóny. Víceméně neexistující kapela sice pro příštích 84 let neplánuje žádný koncert, nicméně nahrává desky a sbírá ceny. Možná právě proto, že ten svůj blek metál nebere moc vážně, jej dělá lépe než všichni ostatní. Jestliže ještě některá jiná ze starých metalových kapel působí poměrně svěže, pak jedině Asmodeus, zatímco s ostatními veterány to jde žel čím dál více z kopce.

Pokud je řeč o loni vrcholné tvrdé hudbě, nutno zmínit i jména Ador Dorath, Endless, Et Moriemur, Misty Ways, Morgue Son, Sectesy, Stíny plamenů či Umbrtka, z trochu odlišnějších sfér pak hlavně Nod Nod, ale také Avvika, Remek, Hanba, Massola nebo Kabaret doktora Caligariho. Na kratší ploše zaujali především Contrastic, Drom, Gride, Marnost, ██████ a Risposta, zatímco coververzemi, ať už pocitovými nebo skutečnými, potěšili Eine Stunde Merzbauten a Retroprotest. Nepříliš často, přesto česká tvrdší muzika pořád ještě umí překvapit.

Obraz druhý: Čečenský humorista a olympijská sklizeň

„Chtějí uspořádat olympiádu na ostatcích našich předků, na kostech mnoha a mnoha muslimů pohřbených na našem území podél Černého moře. Musíme jim v tom zabránit všemi prostředky."

Čečenský terorista a podle všeho i humorista Doku Umarov se sice ráčil vyjádřit již v roce 2013, ale teprve až loni se jeho přesvědčení střetlo s drsnou realitou. Musí to být asi strašlivý pocit, když chce někdo „zabránit všemi prostředky“ konání něčeho, co se potom stejně koná. Navíc, jaká to hrůza, na kostech jeho předků. A on, chudák malej, se toho snad ani nedožil.

Přestože i přímo samotní pořadatelé se dopustili celé řady přešlapů, zimní olympijské hry v ruském letovisku Soči a blízkém pohoří Kavkazu naštěstí přece jen proběhly a z českého pohledu skončily rekordním ziskem osmi medailí. Na bruslích jako tradičně triumfovala Martina Sáblíková, na prkně ji doplnila kníratá bohyně Eva Samková a na lyžích si hned pět placek vystřílelo kvarteto slaďoušů Jaroslav Soukup, Ondřej Moravec, Gabriela Soukalová a Veronika Vítková. Tuhle sklizeň následně trumfla jen wimbledonská a fedcupová vítězka Petra Kvitová. Soudruh Stanislav Huml sice nemusí souhlasit, ale to je asi tak zhruba všechno, co s tím může dělat.

Obraz třetí: Reklamní plochy a šedý zákal

„Olympiáda je nepředstavitelný byznys. Za neuvěřitelné peníze se prodávají veškeré reklamní plochy, vysílací práva, loga na dresech - a koneckonců sami sportovci v této hře peněz nemají cenu o moc větší než cenu reklamní plochy. Úspěšný sportovec je dobře viditelná reklamní plocha. Člověk je v šoku, kdy se dočte, jak strašlivé machinace a boje se vedou o procenta podílu z tržeb za reklamu na trenkách kterého sportovce. Nechci žádné sportovce urazit, ale podíváte-li se na několik vteřin libovolné sportovní akce, olympiády, mistrovství světa apod., pochopíte, že je to tak.“

Není mi blíže známo, zda filmový režisér Tomáš Houška trpí či netrpí šedým zákalem, malý úryvek z jeho článku „Tahejme politiku do sportu“ však nasvědčuje tomu, že zřejmě ano. Pokud někdo trpí chorobnou nenávistí ke sportu, nejspíš bude jeho bludu nadšeně tleskat. Čumím na ty olympiády už více než třicet let, dokonce si je nahrávám, ale přestože si můžu oči vykoukat, nějak tam ty prodané reklamní plochy nevidím. Na sportovištích ani sportovcích.

Obraz čtvrtý: Hudební turbomasakry

„Co jsi dokázal Ty, .. ubožáku? Zpívat neumíš, hrát neumíš, lidi na Tebe nechoděj, tak se chceš zviditelnit aspoň tím, že ubližuješ těm co něco znamenají, něco dokázali a také něco České kultuře dali.... Co jsi dal České kultuře Ty?? Ti co Turbo milují, tak se Tebou, chorobným mozkem nebudou zabývat.... pan Konáš, co chce být slavný za každou cenu a proto vlastně taky pomlouvá, si koleduje o pěkný dělo mezi oči, aby se vzpamatoval.“

Míra Chrástka, zpěvák a kytarista skupiny Turbo, která přece tolik dala české kultuře, zareagoval na Jardu Konáše a pořad Hudební masakry způsobem sobě vlastním.

Obraz pátý: Intošské kraviny a panteon oceněných

„Jediný teoretický základ, který mají čeští hudební kritici, je následující: pokud někdo umolousaný nebo divně namalovaný kňourá za doprovodu zvláštních a hlavně zajímavých zvuků chraplavým hlasem mimo rytmus a harmonii pro nikoho, že je sám, je to PRAVDA a jde hlavně o zajímavou REFLEXI SVĚTA. Pokud někdo upravený zpívá za doprovodu šikovných muzikantů pěkným hlasem čistě a v rytmu pro hodně lidí, že je sám, je to jen jímavá LEŽ a jde hlavně o PENÍZE. A to jsem to přehnal, protože o obsahu pojmů rytmus a harmonie nemají ani potuchy. Nespočítají ani první. O druhé ani nevědí, že existuje. Teorii nemají, metodologii, referenční entity, kalibraci, systém, nic. Mně je těch lidí vlastně líto. Jsou od hudby nejdál ze všech. Ani jí nerozumějí jako struktuře, ani se k ní emocionálně nevztahují jako k příjemnosti. Jen si něco myslí, přemítají, hloubají, jenom nějaké názory vysílají. A podle toho pak vypadá i panteon oceněných. Zhusta intošské kraviny bez stopy zvládnutého řemesla. Jen exhibice představ o své vlastní vynalézavosti. Do pódiové podoby vyhnaná potřeba vydělit se, vymezit se. Ne umem, ale jeho ostentativním odmítnutím prohlášeným za novátorství. Umění, které axiomaticky odmítá um, šílený.“

Zpěvák Dan Bárta v rozhovoru pro magazín Frontman konečně vyslovil tu největší možnou pravdu. Zatím sice nesdělil, zda mají kalibraci Robert Balzar či Roman Holý, ale to se třeba dovíme příště. Naopak už dříve vešlo ve známost, že těmi, kteří „jsou od hudby nejdál ze všech“, byli loni oceněni kupříkladu Bratři Orffové, Vložte kočku, Heiden, Insania, Kittchen, Vladimir 518, Lenka Dusilová nebo právě Dan Bárta. Že by tedy i on sám byl jen intošskou kravinou?

Obraz šestý: Š a ještě jednou Š

„Tak se zdá, že po Freemusic to zabalil i Aardvark. U něj mě to mrzí o to víc, že kluci psali kdysi i pro Abyss. Nicméně všem přeji mnoho úspěchů třeba v jiné činnosti.“
„Magazín Abyss vyhrál ceny Břitva. Letošní vyhlášeni cen Břitva bylo jednoznačným vítězstvím magazínu Abyss, přestože si paradoxně neodnesl žádnou "fyzickou" cenu. Ostatně jaký jiný subjekt ve výsledcích figuruje rovnou 8x (!!!) napříč rozličnými kategoriemi?"


Nejmenovaný maestro, jehož iniciály připomínají jedoucí mašinku, svůj nepřekonatelný smysl pro podivuhodné myšlenkové konstrukce prokazuje s nevšední pravidelností. Na mediálním poli však bylo rušno i odlišnými způsoby. Například se na něm zabydlel magazín pro tablety a chytré telefony Headliner, škoda jen, že mně coby majiteli nejhloupějšího telefonu na světě zůstává utajen. Naopak bez omezení lze pročítat komerčně povrchní Fakker!, který ale ze všeho nejvíc vypadá jako takové trochu tvrdší Bravo. A o moc lépe prozatím žel nevypadá ani webový nováček Czech Blade. Ještěže máme ke čtení tolik zajímavých fanzinů jako Trhavina, Hluboká orba, Hlasatel, Kazimír, Buryzone, Noise Master, Cerelitida, Choroba mysli a How Can Limo Kid Kill Your Dreams?, případně novější jména Malström, Raw Zine, Basama Fousama či Herbivore.

Obraz sedmý: Mistrovo bebíčko a princezna Růženka

„Už nehrajéme, pičo... Máme slušně zarobéno...“

Fiktivní výrok Roberta Šimka z Malignant Tumour v komiksu fanzinu Buryzone vystihuje ledacos, jenže naštěstí není ani trochu pravdivý. Jinak by samozvaný mistr světa asi jen velmi těžko dorazil na tradičně příjemný MetalGate Czech Death Fest a zde si přivodil nikoli zhoubný nádor, ale přesto jistě ošklivé bebíčko na hlavě. Stejně tak by asi nedorazil na nočně mrazivý Cultburger Picnic, kde ve skvělé kombinaci zahráli nejenom Malignant Tumour, ale také Esazlesa, Gride, See You in Hell, Zeměžluč či dokonce Zuby nehty s princeznou Růženkou. Právě na těchto dvou festivalech se mně osobně v loňském roce líbilo nejvíce ze všech navštívených akcí.

Obraz osmý: Příkladná agitace a pojídači rohlíků

video „Buď toho součástí. Podporuj muziku!“ (ČNS IFPI + OSA): 75 245 přehrání, 544 kladných hlasů, 823 záporných hlasů
video „Nebuď toho součástí. Podporuj muziku!“ (Fond ohrožených muzikantů + Čurákův mlejn): 100 794 přehrání, 1093 kladných hlasů, 76 záporných hlasů

Oficiální hudební šoubyznys, který už přibližně dvacet let systematicky pracuje na své sebezáhubě, zplodil video, kde si Ewa Farna stěžuje na to, jak musí pořád pendlovat mezi Varšavou a SuperStar. Příkladnou agitaci o tom, že za hudbu se musí platit i v případě, kdyby na chleba nebylo, a tedy aby potom bylo na maskéry, připravila česká pobočka Mezinárodní federace pornografického průmyslu ve spolupráci s Ochranným svazem trvalých autorských zisků. Koukat víc než jednou se na to nedá, ale naštěstí to zesměšnili chudí pojídači rohlíků z Čurákova mlejna.

Obraz devátý: Bojkotovaný bojkot a nacionalismus za každým rohem

„Každá koruna vložená do fotbalu je financováním nenávisti a násilí vůči odlišnému, tedy i podporou rasismu.“

Nějaký Antonín Kosík se sice ráčil vyjádřit už před osmi lety, ale protože se k tomuto svému bludu po letech opět přihlásil, lze si jej připomenout. Také proto, že já osobně jsem jen za uplynulý rok do fotbalu vložil několik stovek a za celý život dokonce tisíce korun. Každou takto vloženou korunou jsem tedy údajně podpořil rasismus. Co tedy z toho plyne? Jsem rasista. Ano, jsem hnusný odporný rasista. Je to skutečně smutný úděl, ale nic jiného mi nezbývá.

Tolik špetka legrace a teď vážněji. Anarchistické weby, vedeny jistě ušlechtilou snahou poukazovat na porušování lidských práv, neměly loni na jaře asi nic lepšího na práci nežli bojkotovat hokejový šampionát v Bělorusku a fotbalový v Brazílii. Zatímco já coby správné nemorální hovado jsem pro změnu bojkotoval jejich bojkot a obě mistrovství jsem tudíž sledoval. Jednoduše proto, že tak činím více než třicet let, protože mě sport zajímá více než nějaká politika, protože bojkotem bych netrestal Lukašenka, nýbrž sám sebe, a protože vrcholový sport, jakkoli jistě problematický v mnoha rysech, nemá vůči sobě žádnou kvalitativně srovnatelnou alternativu.

Fotbalové téma vzápětí notně přiživil Alarm, publikující celou sérii jednostranně kritických článků typu „Orgie sportovního nacionalismu“. Jejich autor Vojtěch Ondráček velice chvályhodně odsoudil „národní stereotypizaci“ ve způsobu vnímání či komentování fotbalu, jenže používáním výrazů jako "křepčení fanoušků v národních barvách", "skupinová emocionalita v podobě xenofobní agresivity" či "společné fandění a nenávidění nejen hráče soupeře, ale i celé jeho země" a vůbec svým viděním nacionalismu za každým rohem se on sám stereotypizace dopustil.

Ano, zcela určitě existuje velké kvantum primitivních stadionových a hospodských křiklounů, kteří se žel projevují právě oněmi způsoby, ale nepochybně existuje také mnoho těch, kteří fotbal vnímají kultivovaným či někdy přímo komorním způsobem a jejichž vnímání fotbalu se obejde bez projevů masového šílenství a hlavně bez Ondráčkem naznačené „xenofobní agresivity“. Zvláště pokud, jako tomu bylo v českém případě, nemají ve hře „svůj“ tým a tedy ani potenciální „nenáviděné soupeře“, jenže přesto ten šampionát nadšeně sledují. Takto odlišně vnímající diváci můžou mít naopak radost z kontinentální a kulturní rozmanitosti hrajících týmů a takto vzniklých zápasových kombinací typu Japonsko – Pobřeží slonoviny, Argentina – Írán či Rusko – Alžírsko. Nemluvě pak o tom nádherném až šokujícím semifinálovém divadle Německo – Brazílie.

Obraz desátý: Podporujme Dymytry!

„Doposud jsem si říkal, že ta recenze na tebe hodila jen špatný stín a přesto všechno si rozumný člověk s přehledem, přesvědčením a nadhledem…ale pak tu jmenuješ kapely jako Insania,Mňága & žďorp, Asmodeus, Gride atd. tak to je něco čemu nerozumím a absolutně s tebou nesouhlasím. Co si o tom mám myslet, v případě, že zmiňujěš kapely jako tři sestry, visací zámek, insania, grinde, asmodeus a podobný kapely. Tak kde je pomyslná laťka směšnosti, trapnosti a buranovství? Mám za sebou 9 let konzervatoře, 8 v národním divadle…200 představění labutího jezera na Čajkovskiho….tak co si mám myslet o recenzetovi a všech anketách a soutěžích, který si zmiňoval? Kdo to hodnotí, lidi kterým se líbí takové kapely? Tady jsi mě trochu zklamal, neříkam, že hrajeme mozarta s bachem a pink floydama…ale visací zámek tři sestry nebo asmodeus…? V tom případě nechápu co ti vadí na našich textech?“

Jiří Urban ml., kytarista maskované kapely Dymytry, mi naznačil, že je třeba zamyslet se nad svým hudebním vkusem. Je třeba tvrdě a nekompromisně odsoudit špatné a mizerné skupiny jako Insania, Asmodeus, Gride nebo Mňága & žďorp, které hrají blbou hudbu a píšou blbé texty. Nepodporujme tyto nýmandy, podporujme skutečné umělce! Podporujme Dymytry!

Obraz jedenáctý: Brunova revolta a návraty mistrů

„Obsah té knihy mě nezajímá, my jsme ji jenom vydali.“

Přibližně něco takového prohlásil někdo z Mystic Production na adresu jimi vydané a dnes již zcela rozebrané Brunovy knihy „Revoltikon“. Možná se jen nešťastně vyjádřil, asi to myslel trochu jinak, nicméně kniha je to snad až nečekaně povedená. Totéž platí také pro Krabathor, jehož vystoupení na Brutal Assaultu bylo první po jedenácti a v klasické sestavě po patnácti letech, což pro mnohé staré vypelichané pamětníky, tedy včetně mě, byl mimořádný zážitek.

Smrtící legenda v tom všem nezůstala sama. Další vzpomínkové koncerty odehrála Kritická situace, monstrózním turné gradoval návrat Lucie, po delší době explodovala sopka Stromboli a dokonce po neskutečných dvaadvaceti letech znovu rozkvetla Nová Růže.

Obraz dvanáctý: Shnilé olivy, lesklé hadříky a přihřáté pohyby

„Jo pan Oliva zas ukázal, co má rád. Takovej hnuj. Vám fakt asi už uplně přeskočilo. Shnilé olivy zde pěstujete. Z toho bude fobie z Fobie.“
„Odvahou nebylo tuto recenzi napsat, ale poslechnou si tento "hudební" brak s přitepleným "zpěvem". A já myslel, že je to tu stále ještě UG webzin a ne místnost, jak by řekl klasik: Pro lesklé hadříky a přihřáté pohyby.“


Čtenáři Honza a Immortal krásně ocenili odvahu poslouchat brak a hnůj, jaký představují přiteplené spolky Vypsaná fiXa a Wohnout. Svatá pravda. Jakmile něco není blek metál, det metál či treš metál a neozývá se z toho mocně chlapácký řev, jde o známku přihřáté tvorby.

Obraz třináctý: Ortelovy barvy a propadlé dno

„Moji drazí přátelé, zvědavě se ptám: Kolik barev na těle ještě nepotkám? Kde se berou, odkud jsou a kam spěje má zem? V Čechách jsem se narodil, ale jsem tu cizincem...“

Úryvek z textu písně „Cizinec“ souboru Ortel dojímá až k slzám. Chudák jeho führer Tomáš Ortel, je mi jej skutečně moc líto. Přestože několik kapel odmítlo vystoupit v pražském klubu Kain, jehož provozovatelé se neštítí hoven, onen naprosto příšerný soubor je již čtvrtým nejpopulárnějším u nás. Dno české kultury se však loni propadlo rovnou několikrát. Třeba když Zdeněk Troška natočil další „Babovřesky“, Michal David zaplňoval arény či Láďa Hruška prodal statisíce svých kuchařek. Na cosi takového nemá ani Kabát hrající na Vypichu pro stádo těch, co postrádají rozhled, vkus a sluch.

Obraz čtrnáctý: Podnět k osobnímu zamyšlení

„Jsi celkem docela dobrej a v palici vyšukanej čurák olivo. Přestaň psát nějakej ten rok ty tvoje píčoviny/rádoby recenze a zkus si vybrat nástroj na kterej začni cvičit.., a až si budeš myslet, že na to umíš, tak vymysli skladby, sežeň odvážlivce - pravděpodně se budeš muset ohlédnout po pisatelských kreténech tobě podobných neb muzikanti charakteru normálního s tebou kapelu nemohou založit, a pošli ten počin do recenzí bez toho, že bys uvedl, že se jedná o tvoje dílo, protože vy pisálci držíte při sobě... Dělejte, pokud vůbec jste v něčem dobrý, něco jinýho, ale muzice se velkým obloukem vyhýbejte olivovci!!!"

Tak pravil můj neznámý fanoušek a obdivovatel. Amen.

Leč aby bilancování bylo úplnější, závěrem ještě vzpomeňme na ty hudební persony, jejichž životní pouť loňským rokem skončila. Legendární skladatelé i občasní zpěváci Petr Skoumal a Petr Hapka. Tragikomická skokanka roku Iveta Bartošová. Dlouholetá alternativní pořadatelka Lenka Zogatová. A dále Martin Koubek (Pražský výběr, Blue Effect, Collegium Musicum, Framus Five, Moby Dick, Dux), Radek Křemenák (Regenerace, Bumerang, Blue Effect, Pumpa, Odyssea), Lubomír Kaštánek (Jana Kratochvílová, Boa, Henych 666), Jan „Šnek/Sznegh“ Brtko (V.A.R.), Tomáš „Obrouš“ Paima (Trautenberk) a Martin „Dinosaurus/Zajda“ Zajíc (Pikodeath). Zaniklo i několik kapel, třeba Clou, Isacaarum či Napalmed, k svému konci se blíží i Euthanasia a Unborn. Svět filmu opustili zejména Věra Chytilová a Pavel Landovský, ale též Věra Tichánková, Otakar Brousek či Václav Sloup, svět sportu pak především Karel Gut či Miloslava Rezková-Hübnerová.

Naopak zpěvák a skladatel Michal Hrůza ostrou potyčku na ostravské Stodolní ulici přežil a vrací se do normálního života. Snad se nám všem podaří přežít i rok 2015.