Rok 2012 v hudbě pohledem redakce Aardvarku

Sestavovat žebříčky nejlepších desek může být hra zábavná a nekonečná, občas i užitečná. Pomůže ale, pokud lze za seznamy najít i názor. I proto jsme pro bilancování ze strany redakce Aardvarku využili formu komentářů, které odrážejí osobní náhled autorů na to zajímavé v hudbě roku 2012.

Kdybychom měli vypíchnout jedno cizí a jedno české jméno, pak v redakci Aardvarku v roce 2012 budili nejvíce pozdvižení Swans a Master's Hammer. Nejen jejich desky, a v případě Swans i koncerty, však podněcovaly mozek, údy i tik k pozdvižení lahve.

V bilanci roku se šest z nás otírá o mnohem větší počet interpretů, koncertů i událostí. Berte to nejen jako demonstraci preferencí redakce, ale i jako naše doporučení. „Přejme si hodně alb, která naplní i předčí očekávání,“ zmiňuje Jiří Janík. Rok 2012 byl v hudbě, jaké je Aardvarku blízká, víc než nabitý.

I. Jan Hamerský: Slyšet desku nestačí?

Nestačí, jak mě hanba fackuje za to, že jsem Virus na Brutalu Assaultu doslova zaspal. Skutečná Tantalova muka jsem okusil zkraje prosince, kdy kapela vydala EP „Oblivion Clock“. Průzračné vody melodií, ve kterých jsem stál, se vypařily, rozkošatělé větve rytmů samy nadzdvihly, abych na ně nedosáhl, a nad hlavou se mi viklá balvan s vyrytým vzkazem: „Slyšet desku nestačí, musíš vidět koncert.“
Totéž, ale z jiné příčiny, jsem si říkal, když jsem na témže festivalu viděl Corrosion of Conformity. Kdybych věřil svým očím a serveru YouTube, vynechal bych je a ještě bych se ušklíbl, co je mi po kmetech, kteří byli slavní na konci minulého století. Naštěstí jsem to neudělal a znovu se přesvědčil, že nadčasové bude mít nad současným vždycky navrch.
A to nemusí být řeč nutně o metalu s prašivinou. Nadčasový a zdaleka nejenom hudební zážitek se mi naskytl už měsíc předtím v Šonově u Broumova, kde pod melodramatickými barokními mračny MCH Band Mikoláše Chadimy hrál zasmušilý jazz, příhodně otextovaný česky i německy.
Vyskytly se i případy, kdy slyšet novou desku úplně stačilo. Symbolicky na Apríla se po šesti letech odkladů tvrďáci z By Night pochlapili a vydali CD „Sympathy for Tomorrow“, jež názvu navzdory bohužel nebylo víc než čerstvou fosílií švédského neothrashe z hrobu jeho někdejších nadějí.
Naopak na Behold … The Arctopus a jimi produkovaný futuristický bordel se pět let počkat určitě vyplatilo, i když ne těm s vlažnějším vztahem k hráčské technice a diagnostikovaným epileptikům. Lépe zhudebněný dopad roje asteroidů abych ve stínu nálad předcházejících 21. prosinci pohledal.

II. Jiří Janík: Přejme si další dobrý rok
Pravidelným čtenářům Aardvarku netřeba v rámci bilančního textu na závěr roku připomínat, že Swans jsou boží, Annal Nathrakh ďábělští a Mark Lanegan bůh i ďábel v jedné osobě. Rozhodl jsem se proto zmínit spíš muzikanty, o kterých se na hrabáčově pískovišti letos spíš jen šuškalo, byť by si určitě zasloužili hřát se na výsluní.
O jedno z nejpříjemnějších překvapení roku se postaral Phil Elverum aka Mount Eerie se svými dvěma alby „Clean Moon“ / „Ocean Roar“. Povedlo se mu překonat bariéry lo-fi/drone folkové estetiky a nahrát dílo, které je zajímavé zejména svou prací se zvukem. Dokáže být tichá i hřmotná, bombastická i komorní – a to kolikrát v jednom momentu. Vtáhlo mě to jak maelström gumovou kachničku, co si budem povídat.
Kdo si myslí, že dobrý hip-hop je něco jako Yetti, asi neslyšel letošní album rappera EL-Pho „Cancer4Cure“. Ostrý, sarkastický, zřetelně velkoměstský a zlehka paranoidní rap občas používá rapová klišé jako černohumorné pěšce, ale jinak obsahuje překvapivé množství žánrových přesahů. O rozruch se postarali také Death Grips. Když jim po úspěchu alba „The Money Store“ odmítnul vydat label Epic druhou desku v témže roce, plácnula ji holt kapela na internet sama – a k tomu přibalila obal s dominantním ztopořeným penisem, který by se na pultech Wal-Martu ohřál asi dvě sekundy. Že námluvy s labelem skončily, netřeba dodávat.
Mezi vrcholy roku patří podobně jako loni novinka Earth, kteří vynesli z porodního sálu i dvojče alba „Angels of Darkness, Demons of Light“. Om se vrátili s kolekcí hypnotických hymen „Advaitic Songs“, která posluchače srazí na kolena jak pohled na Turínské plátno. Překvapení se narodila i v progrockových vodách – jak dánští Lis Er Stille, tak Motorpsycho se přihlásili se svými dosud nejambicióznějšími díly. Druzí jmenovaní si vzali na pomoc skladatele Ståle Storløkkena a Trondheimský symfonický orchestr – a výsledek zachycený na albu „The Death Defying Unicorn“ je bombastický.
Za zmínku a za poslech stály letos desítky desek – ať již ty, které očekáváním dostály, ty, které je předčily, či ty, které se propadly, ale stále zůstaly ve vyšších patrech. Přejme si, ať v roce 2013 slyšíme co nejvíce alb z prvních dvou kategorií.

III. Vašek Kokeš: Máme se dobře, ale špatně to snášíme

V roce 2012 se v muzice neudálo nic závratně nového. Česká pop-music dotahovala manko, Celeste Buckingham kopírovala Adele a její producenti velmi zdařile hráli na retro-retro-pop notu. Ego konečně vydal velký letní megahit a o totéž se pokusili i Orion, DNA, Oman Big, James Cole, Zdenka Predná a Mike Trafik se songem „To se mám“, který však nepřekročil mez českého rybníčku. Vladimir 518 natočil klip, který nevzbudil zájem a všeobecně prostupoval hiphopovou scénou jen odér tun vyhulené trávy. Ve světě dál vládl beztvarý pop absorbující vlivy hip-hopu, country, rocku a taneční hudby, byť euro style už tolik nefrčel, Lana Del Rey dokonala svůj nástup. Hipsteři stále nosí stejné košile v domnění, že budou cool až napřesrok.
V metalu se nic nestalo. Docházelo jen k upevňování pozic, stylů a názorů. Earth vydali vynikající desku, která zní stejně jako dvě předchozí. Swans vydali fajn desku, která zní jako Swans dneška. Torche vydali pozitivní desku, která zní jako Torche. Godspeed You! Black Emperor vydali velmi dobrou desku, jakou ale hráli už před lety.
Znovu se dávali dohromady metaloví velikáni, aby z toho vzniklo to, co po nich všichni chtěli, takže nic nového. Snad jen Dinosaur Jr hrajou ještě mladistvěji než na „Farm“. Podobně jako zahraniční velikáni se zachovali Master's Hammer, u kterých se člověk mohl konečně znovu bavit jako u „Jilemnického okultisty“.
Zkrátka a dobře, v roce 2012 jsme na tom byli asi tak podobně jako v roce 2011 a žádné jistoty se nám nezbořily. Kdo má tenhle žánr rád, může být spokojen. Vše klape v zaběhlém pořádku.
V českých luzích a hájích nás nejdříve opájeli emocionální matematikou esazlesa, abychom se poté přiklonili k atmosférickému postblacku v čele s nic, DROM a nastupující Marností. Koncertů bylo zase o něco víc. Pořadatelů taky přibylo, a tak si můžeme víc stěžovat na to, kolik na tom tratíme, ale mít dobrý pocit, že tak něco nějak děláme.
Daleko důležitější informací tak pro mě je jmenování Jiřího Bělohlávka šéfdirigentem České filharmonie a naděje, že se dočkáme poryvu čerstvého vzduchu. Zatuchlost naopak čišela z odvolání Ondřeje Černého. Stejně tak jako z tápání Ministerstva kultury, zdali bude národním pokladem divadlo, vážná hudba nebo film. Současná hudba je tak zcela mimo jeho zorné pole a můžeme se jen domnívat, jestli jí to prospívá či nikoliv. Máme se dobře, ale špatně to snášíme.

IV. Ondřej Komárek: Když se usmívám, jsem spokojený
Prvním z několika nezapomenutelných koncertních zážitků uplynulého roku bylo bezesporu klánovické vystoupení Exivious v rámci společného turné s Obscurou, Spawn of Possession a Gorod. Všudypřítomná lehkost, profesionalita a radost z hraní vyústily v rej emocí a duševních požitků, naplnily mne rozněžnělostí a romantičnem, pohltily atmosférou. Tedy přesně těmi činiteli, které potřebuji ke svému vnitřnímu hudebnímu uspokojení.
Nejlepší dovolenou v českých krajích za poslední léta mi nabídl malý festiválek Czech Death Fest. Rekreační prostředí na břehu rybníka, přátelské prostředí i osazenstvo, lidové ceny, zdařilá dramaturgie a organizace spolu s dokonalým počasím, to vše mi zprostředkovalo uvolňující odpočinek a regeneraci. Ač hudební náplň festivalu byla povětšinou kvalitní, hudba samotná pro mne zůstávala především vydařenou kulisou k mým letním radovánkám, což však ani v nejmenším nelze chápat jakožto negativum.
Liberečtí DROM doma v Liberci pokřtili své, dle všech ohlasů velice úspěšné album „Hectop“ s takovým nasazením a intenzitou, že se postarali o nejpovedenější a nejemotivnější undergroundový koncert letošní sezóny.
Zůstaneme-li u superlativů, tak nejpřekvapivějším živým výkonem mne zaujalo šansonům se věnující uskupení Voila! s bezkonkurenční zpěvačkou Zdenkou doprovázenou mimo jiné i akordeonistou Klaunem, který je znám především ze svého působení v kapele První hoře. Účast na privátní akci jedné z pražských firem v krásné prvorepublikové vile, kde se pohybovalo přibližně 150 mladých a úspěšných lidí, a pití i jídlo k bezplatnému užitku jaksi značí už tak bezesporu úspěšně strávený večer, ale právě tento koncert z pro mě doposud neznámých žánrových oblastí byl tím pravým a ryzím hudebním zážitkem.

V. Ladislav Oliva: Konve na místě, kuře v hodinkách a Brno v plamenech

Tři roky starý návrat Master's Hammer byl šokující, bavení se na účet svých fanoušků však pokračuje. Pozoruhodný název alba „Vracejte konve na místo“ je zásadním vzkazem minulého roku, stejně jako „Šumava“ textem sezóny. „Chmurno jest na horách, chmurno je žít, Šumavan v brlohu nucen je pít, po kýblech bylinný likér tam leje, zatímco stará už na sabbat spěje.“
Také některé další české tvrdé soubory nahrály výborná alba. Patří k nim kreativní Forgotten Silence, melancholičtí Dying Passion, temní Morgue Son, atmosféričtí DROM, drásaví Illegal Illusion či syrové Milano, podobně jako společné dílo esazlesa a Five Seconds to Leave. Vcelku zdařile znějí i počiny od Hypnos, Scenery, Mindwork, Krucipüsk, Mörkhimmel nebo See You in Hell, škoda jen toho, že před rokem narozené ceny Apollo či Vinyla do těchto sfér nedohlédnou.
Oficiální scénu minulého roku silně ovlivnil živě navrácený Pražský výběr, ale i četná výročí, jež slavil Olympic, Arakain, Visací zámek či Mňága & žďorp. Ta si nadělila tributní „Dáreček“, kde Petr Marek z Midi Lidí si připadá jako „páté kolo u motorky“, jemuž pak „zbyly prázdné ruce a v nich dvě Fidorky“. Čtyřicet let oslavilo legendární a fenomenální album „Kuře v hodinkách“ skupiny Flamengo, které se dočkalo nejen další a rovnou i vinylové reedice, ale též koncertního provedení, jež bralo dech. Mnohé z toho reflektoval letitý Supraphon, nejaktivnější vydavatelství u nás.
Žhavě bylo rovněž v podzemí. Nejen N.V.Ú. a Root, ale hlavně rouhající se Insania je již čtvrtstoletým nevergreenem, výročním setem připomínající dávné prapočátky. Kompilační vinyly „Tribute to Pallasit“ a „Brno stále v plamenech“ jsou vzorové počiny hardcore-punkového ghetta, když sešit v tom druhém vypadá jako poloviční Hluboká orba, vrcholný fanzin posledních dvou dekád. Mezi zajímavější úkazy náleží také česko-španělský čtyřkapelový split od Silver Rocket.
Unikátní bylo sdělení zpěváka kapely Cinzana Bianca, že mu smrdí oči. Ještě hůře jsou na tom zemřelí nebo zahynulí David Sliwka, Aleš Zimolka, Ivan Sekyra či Karel Jančák. Pro ty ostatní onen toužebně očekávaný konec světa kupodivu nenastal, takže snad příště.

VI. Viktor Palák: Pořád se něco děje
Výčet desek, které ve mně budou rezonovat ještě dlouho, si odpustím, byl by příliš dlouhý. Jen podzim s sebou přinesl několik tak silných alb, že jejich vstřebávání odsunulo stranou poslech lecčeho potenciálně zajímavého. Největší emocionální zápřah však nabídnuli Swans a jejich „The Seer“ neboli album, které budu mít s rokem 2012 navždy spjato. Dvouhodinová deska je fascinujícím zachycením emocí ve vývoji, deska, která se nachází nad žánry, a je tedy úplně mimo tvrdit, že kvalitu v roce 2012 zachraňoval tak obstarožní žánr jako je rock.
Kouzelně staromódní je taky suverénně nejlepší české album roku – „Vracejte konve na místo“ od Master's Hammer. František Štorm svým lyrickým vzepjetím vzdal úžasný holt jedinečné Šumavě, svým způsobem podobně jako ve své době Váchal nebo Klostermann. Pokud byl metal ve své dřevitosti vždy tak trochu nepoetický, s touhle kapelou se to mění. Konzervativní jádro má v jejím případě naprosto nezaměnitelný obal.
Tepalo to i v experimentálně pojaté elektronice od KTL po Andyho Stotta. Ten mě nejprve vyvedl z reality festivalového stanu při svém vystoupení na festivalu Off ve tři hodiny ráno a poté uhranul i novou deskou „Luxury Problems“, na které prokázal, jak tvárné dokáže být jeho basové tepání. Čekal jsem opakování, dostal něco výrazně nového, ale zároveň jsem nepřišel o potěchu z poslechu taneční hudby přes zeď klubu, ve kterém se může dít leccos.
Totálním zjevením mi pak byl birminghamský festival Supersonic, o jehož kvalitách jsem sice četl, ale jehož lineup překonal veškerá očekávání. A to do té míry, že vystoupení těch slavnějších jmen přebila jména mi do té doby utajená. Výsledkem byl mimo jiné „milostný“ email kapele Gnod, která odpověděla: „Díky. Na jaře jedeme evropské turné, můžeme se domluvit na koncertě?“ Jistě, v dubnu zahrají v Praze a Brně. Kdo říkal, že se nic neděje?

Kolegové Komárek a Hamerský jsou v jeho společnosti nedlouho, proto zatím jejich identitu převzal na fotografiích sám Aardvark.