RockTrencle Hejtmánkovice 2013

Image je na nic?
Malignant Tumour, Dying Passion, Butterfly Killers, The Jet-Sons Rockabilly Trio, Tredis Harm Any, Arven a další
13. července 2013
Hejtmánkovice u Broumova, areál fotbalového hřiště

Kromě focení koncertů a festivalů se náš redakční kolega Tomáš Šrejber podobně jako mnozí další zabývá i jejich pořádáním. Právě on mě na jinak vcelku obyčejný venkovský festival vylákal tím, že si mezi účinkující prosadil jak vavříny samozvané podsvětní kritiky ověnčené Dying Passion a Malignant Tumour, tak královéhradecké Butterfly Killers.

Zahříváním aparátů pověřená ucha z Arven jsem s lehkým srdcem oželel a spokojil se s nezřetelnou ozvěnou nesoucím se údolím Liščího potoka. Došel jsem až na druhé zástupce místního přeboru, mazáky z Tredis Harm Any. Šváb se zjevně slyšel špatně. Kytara mu pískala i tam, kde by správně neměla. Jinak nemám zač „Tredisáky“ hubovat. Fortelnou masáží baskytary osvěženým seversko-americkým deathem sice těžko kdy vyhloubí do světa díru, ale jak je znám, o to jim ani nikdy nešlo.

„Von porád čekal, Že něco pří'de, Von porád čekal, nepřišlo vůbec nic.“ Dlouho se mi nedařilo vystihnout, co ve mně pravidelně zanechávají Butterfly Killers. Povedlo se to až kamarádce, která mi mimoděk připomněla tenhle verš z „Kočky ze Záběhlic.“ Nápad do hardcoru s pomocí Málkova charismatu propašovat zmutovanou harmoniku není z principu špatný, bohužel v podání Butterfly Killers nemá delší životnost než tři písničky. Pak už je čím dál těžší se soustředit na cosi bez sebemenšího náznaku jakékoliv pointy.

Po loňském úspěchu Slapdash nebyl důvod nezařadit do programu podobně laděný ansámbl. Jistě se najdou tací, kteří budou namítat, že The Jet-Sons Rockabilly Trio jen hrají šedesát let starý rokenrol. Osobně mi to ovšem přijde stejně malicherné jako se vztekat, že se dodnes hrají „Naši furianti“. Tím spíš, že Poláci takřka dokonale navodili iluzi doby, kdy automechanici napříč Spojenými státy o pátečních zábavách nebetyčně blbli na pódiích. Škoda jen nastaveného konce vynuceného pozdním příjezdem Dying Passion, jinak by to byla parádní show.

„Ostravští vtipálci z Malignant Tumour, vyšňoření jak chuligáni z osmdesátkového béčka, si na nezájem a zneuznání určitě stěžovat nemohli.“

Dying Passion se na Broumovsko vrátili po roce. Loni v Šonově květinoví penzisté přihlíželi jejich seanci sice pozorně, ale bez většího zájmu. Ani hraním před publikem, které vesměs přišlo na pivko a pak na ten Konflikt nebo Švihadlo, si letos kapela kolem šarmantní pěnice Zuzany nepolepšila. Též tentokrát byli Dying Passion jedním z vrcholů programu a skoro transcendentním zážitkem, srovnatelným snad jen s tím, co předváděli The Gathering, když s nimi po štacích jezdila tetovaná víla Anneke van Giersbergen. Jenže náležitě prožití takového rituálu vyžaduje duchovní průpravu. Vůči Dying Passion a dalším, kteří nedělají muziku na první signální, to asi není fér, ale k jistým věcem si člověk prostě musí dojít sám, aby je vůbec ocenil, a to nejdřív musí chtít.

To jiní favoriti tuzemských pisálků, ostravští vtipálci z Malignant Tumour, vyšňoření jak chuligáni z osmdesátkového béčka, si na nezájem a zneuznání určitě stěžovat nemohli. Už proto, že místním svátečním pankáčům místo pančovaného tuzemáku, na který byli od „Totáčů,“ „Znouze“ a dalších zvyklí, nalili čistého vizoura. Na to, zda jeho chuť cítili na patře ještě v pondělí po šichtě, se budete muset zeptat jich samotných. Za sebe vám můžu říct jen tolik, že to byla skvělá záminka pro to si v kotli zhuntovat tělo i ducha.

Nechtěl jsem si kazit buket „Eéčkama,“ kteří na poslední chvíli zaskočili za odpadnuvší Konflikt, a Švihadlem, na němž bych si akorát upletl smyčku a přehodil ho přes nejbližší větev, a tak jsem se radši ztratil ještě před půlnocí. Což o to, ještě bych si dal říct, ale za mnou dunící „Číro“ mě utvrdilo v tom, že další chod by mě pěkně prohnal.