Risposta | Kutya Harap

Agrese z policejní konve
2014
PHR Records
12'' LP (8 + 9 skladeb)
crust
http://papagajuvhlasatelrecords.bandcamp.com/album/split-3

Typicky hardcorepunkové vinylové splitko zaujme již svým obalem, kde jakýsi policajt lije z konve svým kolegům do chřtánu pro ně tolik potřebnou agresi, kterou, jak znázorňují další konve v regálu, brzy doplní o násilí, nenávist, netoleranci, homofobii či korupci. Vskutku pěkná, zdařilá a naprosto výmluvná kresba, nepochybně označitelná za jeden z obalů roku.

Přísnotická Risposta ze sebe chrlí svou tradiční crustovou palbu, kterou ale lze úplně stejně označit jako punk či hardcore, protože ve sféře, v níž se pohybuje, všechny tyto pojmy znamenají naprosto totéž. Zcela očekávatelný prvotní pocit monotónnosti dobře rozbrušují krátká kytarová sólíčka a dva střídající se vokalisté, takže po vícero posleších již třeba tvrdit, že intenzivní příval hlučných tónů či rychlých temp přesvědčuje ve všech směrech a nemůže zklamat. Vyvěrající pocit agrese a brutality však při pohledu na obal nazvěme raději energií a živelností.

Dobře napsané texty, které nejen střílí, ale většinou se i přesně trefují do všeho možného. Politicky nevyhraněný jedinec sice nemusí nutně souhlasit s úplně každým řádkem, ale každopádně může mít radost z toho, že veškerá v těchto slovech vyřčená společenská kritika se oproti dávným dobám smí říkat, smí napsat, smí zpívat či řvát, smí vydávat a smí poslouchat.

„Těžko určit, nakolik ‚Bílý jezdec na černém oři‘ navazuje na svého o čtyřiadvacet let staršího kolegu, ale pokud ano, pak nepochybně v přesně opačném duchu.“

„Přijede k nám Metallica do Francovéj Lhoty“, zpíval kdysi folklórně hardrockový Ciment. Právě z Francovy Lhoty, kam ovšem americké thrashmetalové megahvězdy stále ne a ne dorazit, pochází Kutya Harap, která oproti svým zkušenějším kolegům ze splitu zní nepatrně temněji a možná méně nápaditě, ale přesto se jim téměř vyrovná. Také v tomto případě jde o ostře crustovou nálož, která se valí kupředu a zpátky ani krok, jen prozatím chybí větší porce interpretační přesvědčivosti. Texty jsou sice méně adresné a méně konkrétní, přesto však vcelku solidně napsané. Těžko určit, nakolik „Bílý jezdec na černém oři“ navazuje na svého o čtyřiadvacet let staršího kolegu jedoucího smutnou Evropou, ale pokud ano, pak nepochybně v přesně opačném duchu.

Obě kapely naprosto spolehlivě prokazují, v čem spočívá hlavní síla hardcorepunkové scény, zřejmě však netřeba neustále opakovat otřepané fráze na tohle téma. Dokonalé jejich počínání samozřejmě není a víceméně ani nemůže být, ale to v daném žánru vadí ze všeho nejméně. Mnohem podstatnější je zde skutečnost, že celé to pofidérní lidstvo jednou stejně vyhyne.

„Cožpak lidstvo vyhyne? Vyhyne, musí vyhynout.“