Rise Against

Jak vést lidi
hosté: Architects, Touché Amoré
16. března 2012
Praha, Incheba Arena

Tři tisíce návštěvníků si našlo cestu do pražské Incheba Areny, kde se odehrál jeden z letošních v punkové komunitě velmi očekávaných koncertů. Těmi nejočekávanějšími byli samozřejmě Rise Against z Chicaga, přičemž k evropské části svého turné si vysloveně zvolili za předkapely Architects z Velké Británie a Touché Amoré z Kalifornie.

Pro někoho, jako jsem já, kdo je zvyklý obrážet koncerty „podzemního“ typu, kam dorazí maximálně stovka lidí, byl pocit z přechodu do velké ligy zhruba stejný, jako když se Alenka ocitla v říši divů. Několikanásobná ochranka už při vstupu, ve foyer spousta lidí, na balkóně ještě víc a v hlavní části haly ohromná kopa fanoušků. Přestože Incheba Arena zevnitř nevypadá bůhvíjak hezky, bylo mi jasné, že jsem na úplně jiném typu koncertu.

Nejvíce zvědavý jsem byl na rozdíl ve zvuku, a jakmile Touché Amoré došli do mých sluchovodů coby úvodní kapela večera, nebylo žádných pochyb o zcela jiné lize. Při stání opodál od největšího davu nemusel člověk ani nasazovat špunty, aby rozpoznal jednotlivé nástroje a užil si do sytosti mlaskavý zvuk bicích.

Jsem rád za Touché Amoré, protože to je kapela, která vloni hrála na Fluff Festu, nemá za sebou žádný velký label, nemá tolik fanoušků a vychází z principů do-it-yourself a přesto stála na velkém pódiu jako support punkových hvězd Rise Against. Byť jejich neznalost takového prostředí byla kapánek znát, když nevěděli, jak pracovat s tak velkým a odlišným publikem (které z devadesáti procent přišlo jen na Rise Against), jejich výkon považuji za velmi sympatický.

„Slyšet ve velké hale s vynikajícím zvukem a tolika lidmi žánr, který povětšinou můžete v Praze slýchat a vídat především v Matrixu, Abatonu, Rock Café či jiných menších klubech, je umocněné potěšení.“

Příznivým faktem pro kalifornské hudebníky byla i slyšitelná podpora od návštěvníků, kteří zhruba od poloviny setu začali hromadně tleskat na pasáže, kde se to nejvíc hodilo. Frontman dělal, co mohl, vylezl i na sloup, ze kterého řval, nicméně na stagedives zvyklý z akcí typu Fluff Fest zde mohl zapomenout. Kdo očekával něco jiného než emotivní melodický hardcore se screamo vokálem, musel být zklamaný. Pro Touché Amoré je toto turné dosažením další mety a v Praze výtečně posloužili k navnadění publika.

Dalším pozitivním faktem, který jsem rozpoznal při svém debutu na velkých akcích, byla maximální dochvilnost a dodržení časového plánu pro všechny kapely, a dále také dostatečný počet občerstvovacích checkpointů a tím pádem minimální fronty.

Jestliže Touché Amoré pomohlo takovéto velké turné, dvojnásob se dá ve stejném tónu hovořit i o britských Architects. Ti mají za sebou velké zvíře Century Media, před sebou nové album a tyto koncerty je nadobro posunou do mainstreamu, což žánr post-hardcore docela přivítá. A kdo by měl být lepším reprezentantem mainstreamové verze post-hardcoru, než Architects, kteří se posledním albem „The Here and Now“ přiblížili mase lidí, ale nadále zůstali tvrdí jak kámen.

Slyšet ve velké hale s vynikajícím zvukem a tolika lidmi žánr, který povětšinou můžete v Praze slýchat a vídat především v Matrixu, Abatonu, Rock Café či jiných menších klubech, je umocněné potěšení. Když navíc Architects začali svoji show vynikajícím singlem „Devil’s Island“, který vyšel v závěru loňského roku, začalo být husto. Incheba Arena se otřásala v základech, protože se v jejích útrobách rozezněly typické řezané kytary, které sekaly jedna přes druhou, a do toho buď energicky řval, čistě zpíval nebo fňukal frontman Sam Carter. V pravý moment také přicházely silně rezonující hluboké a dunivé breakdowny.

„Nebál jsem se, že by Architects ukradli večer svým fantastickým představením a nenechali nic hlavnímu taháku.“

Kromě dvou nových skladeb z nadcházejícího alba si Architects vybírali hlavně z poslední vydané desky „The Here and Now“, ale zazněly také nejznámější pecky z „Hollow Crown“, a to zejména „Early Grave“ či „Follow the Water“. Architects se s velkým publikem poprali lépe než jejich předchůdci, nicméně možná tak trochu zapomněli, že pod pódiem nejsou metalisti. Proto bylo více než úsměvné, když se několikrát Sam Carter pokoušel rozdělit fanoušky na dvě strany a odstartovat wall of death. Za pár desítek vteřin pochopil, že mluví buď na lidi, kteří přišli jen na Rise Against a na takovéto manévry nejsou zvědaví, nebo na lidi, kteří nerozumějí anglicky, popřípadě obojí. Když tedy nebyla možná wall of death, zapomenout se muselo rovněž i na circle pit a na stagedives úplně.

Tyto „neúspěchy“ však Architects nepoznamenaly, ačkoliv i když je diváci ocenili aplausem, bylo z nich trochu cítit, nebo alespoň z většiny, že to na ně bylo příliš tvrdé představení. Kupříkladu na starší věci, které mají jak mathcorové, tak grindové motivy, nikdo příliš nereagoval, byť byly zahrány s maximální precizností.

Nebál jsem se, že by Architects ukradli večer svým fantastickým představením a nenechali nic hlavnímu taháku. Rise Against jsou jedním ze zdárných příkladů, jak to dotáhnout z hardcorového podzemí do mainstreamu a zůstat přitom sami sebou. S radostí jsem sledoval, kterak si frontman Tim McIlrath všechno na pódiu upravil sám a nenechal za sebe během pauzy dělat „helfáky“.

Jeviště bylo připraveno prvotřídně. Vzadu se vztyčila velká plachta s černým okem, kdy uprostřed oka seděl bubeník. Po stranách visela úzká obdélníková plátna, na kterých běžela tematická projekce k některým skladbám a pochopitelně také nechyběla světelná show upravená vlastním osvětlovačem speciálně pro každou píseň.

„Tim se kupříkladu nenechal rozhodit, když přímo na něho mířil toaletní papír. Pouze uhnul a hrál dál.“

Rise Against vystoupili s obrovským nadšením, přičemž Tim McIlrath hrál v některých písních s kytarou a v některých pouze zpíval bez nástroje. Všichni se pohybovali velmi rychle, využívali každý centimetr na vyvýšeném pódiu a téměř okamžitě se Incheba Arena proměnila v jednu velkou rodinu. Pravdou je, že Timův vokál vytáhl zvukař až zbytečně nahoru, a tak při zpěvákových klasických pasážích se hlasitost nepohybovala zrovna v příjemných vodách.

Hrály se osvědčené vypalovačky jako „Give It All“ nebo „Ready to Fall“, případně zazněly skladby i z posledního alba „Endgame“. Při písni „Blood to Bleed“ si dokonce zanotoval, respektive zanaříkal společně s Timem také frontman Touché Amoré. Chicagští punkeři vystupovali jako naprostí profesionálové a tímto způsobem se zhostili též několika kuriózních věcí. Tim se kupříkladu nenechal rozhodit, když přímo na něho mířil toaletní papír. Pouze uhnul a hrál dál. Ani neměl potřebu se k tomu po skladbě vyjadřovat.

Velmi příjemné překvapení nastalo, když kapela přestala z ničeho nic hrát a každému muselo dojít, že to nebylo z důvodu, že by její členové zapomněli riffy nebo melodie dané skladby. Hlavní kytarista Zach Blair si v davu všiml, jak jeden fanoušek úmyslně udeřil do obličeje dívku a chtěl na to poukázat. Skupina přestala hrát a nechtěla pokračovat, dokud se toto nevyřeší. „Já jsem tě viděl, udělal si to naschvál a teď se snažíš utéct,“ zahlásil Blair a v tu ránu se v Incheba Areně rozeznělo masivní bučení. Dotyčná dívka byla pozvána za zábradlí na pódium, ale nikdy se neobjevila, nicméně se o ni zjevně postarali jiní lidé.

„Ani ne den po koncertě, když jsem byl uprostřed psaní této reportáže, se v pražské veganské restauraci objevil jejich baskytarista Joe Principe.“

Ještě větší ostudu onomu násilnému dementovi udělal Tim McIlrath, který oznámil, že v hale je tři tisíce lidí a děkuje všem 2 999 lidem za vynikající atmosféru, kterou jim dnes připravili. „Boj není nikdy tady uvnitř, boj je přece tam venku ve světě,“ dodal. Koncert tímto narušen nebyl, nicméně ukázalo to velikost Rise Against. Určitě jim patří kredit za to, že takto celoplošně sdělují svoje názory prostřednictvím svých koncertů a lidé na to slyší. Ostatně veřejné poděkování organizaci „Otevřioči.cz“ jenom dokazuje, že tvorba Rise Against není jen o hudbě, protože sdělit to nemuseli, ale jejich lokální pozornost je úctyhodná.

Do repertoáru byly zařazeny i dvě akustické skladby, aby si oddechli jednak fanoušci a jednak ostatní členové kapely. Tim jako správný tahoun žádný odpočinek neměl. Čistá hodina a půl věnovaná hlavní kapele večera nenudila ani chviličku.

Rise Against možná jako jediné americké kapele věřím klasické prohlášení, že Praha patří mezi jejich nejoblíbenější města na světě, protože ani ne den po koncertě, když jsem byl uprostřed psaní této reportáže, se v pražské veganské restauraci objevil jejich baskytarista Joe Principe. Asi by tu netrávili dopoledne, kdyby to pravda nebyla.

Hudebně vyšli z tohoto koncertu nejlépe Architects, kteří hýří nápady, obrovskou energií a skrytou brutalitou. Jejich hudba se během představení mění ze složité na jednodušší a dá se strávit, byť zůstává syrovou. Rise Against jsou a vždycky budou punkovou kapelou, která bude hlavně o sdělování názorů, politických či společenských textech a přitom hraje přímočarou hudbu, kterou není tak těžké prokouknout. Na jejich vystoupení přišlo mnoho lidí z různých oblastí a s různými životními styly. A Touché Amoré byli předskokanem, jakého si jen můžete přát – pokorným, hrajícím na sto procent a pokud možno ne úplně tak známým. Z mého pohledu Incheba Arena představila doposud nejlepší koncert roku.