Right to the Void + Perfecitizen + Psychotic Despair + Mordotua

Z továrny na smrt
8. května 2016
Hradec Králové, Pilnáčkova továrna

Program, jehož největším tahákem je francouzský „revival“ The Black Dahlia Murder, lze spojovat se vším možným, jen ne představou kvalitně stráveného nedělního večera. Vyplatilo se však nedat na první dojem a do Pilnáčkovy „továrny na smrt“ jet. Už kvůli dvěma vcelku přesvědčivým důkazům, že tuzemský metal si ve srovnání se zahraničním nestojí vůbec špatně.

Hradecká Pilnáčkova továrna na sebe v poslední době pohříchu upozornila hlavně tím, že dobročinnou sbírku ve prospěch iniciativy Hlavák zrušil majitel klubu pod nátlakem policistů, kteří akci vyhodnotili jako bezpečnostní riziko. Nemíním se však v této reportáži zaobírat případem, který je beztak nad rámec tohoto příspěvku. Chci jen naznačit, v jakém rozpoložení jsem vcházel do jinak útulného klubu, zařízeného nábytkem ve stylu brutalácké Ikey a ještě donedávna známého svou otevřeností. Na náladě mi nijak nepřidala ani tabulka na zdi. Upozorňovala, že se právě teď nacházím na uzavřené soukromé akci bez záštity města, vybrané vstupné slouží k pokrytí nejnutnějších provozních nákladů, pořadatelé se za mě zřekli veškeré odpovědnosti a že jsem sem vešel na vlastní riziko. Jeden by nevěřil, jak snadné je se čtvrt století po zhroucení sovětského bloku stát disidentem.

Na normalizační rétoriku upomínalo také předtančení pořadatelské kapely Mordotua. Tentokrát ale ve velmi odlehčeném duchu. Konkrétně na legendární Hemalův úvodník k belfordskému koncertu kapely Slipknot z roku 2004. Nechyběli ani bluegrassový gospel „Satan Is Real“, „Grindpa“, „Vodka Philosopher“, ozvěny osmdesátkového popu, katastrofický flow a vůbec všechno, co tuhle latentně homosexuální deathovou estrádu činí jednoduše neodolatelnou. Snad až na bubeníka, kterého po vzoru Ivanova vydatného inspiračních zdroje, brandýských Duobetic Homunkulus, nahradil laptop.

Pražští Psychotic Despair už neměli zapotřebí své skladatelské rezervy kompenzovat humorem. To, s čím přišli, byl sice méně osobitý, zato ale poctivý a sebejistý deathcore. Vytkl bych jim v zásadě jen dvě vcelku nepodstatné věci. Že jsem slyšel jinou kapelu než jakou jsem viděl, jinak řečeno, trochu života do toho umírání, a že je hloupost se před českým obecenstvem a jednou frankofonní kapelou shazovat anglickými proslovy.

„Po koncertu Perfecitizen následoval propad přímo do prázdnoty.“

Perfecitizen byli důvod, proč jsem na „metal do továrny“ vůbec šel. Ani tentokrát jsem se v nich nezklamal. Že kapela nástrojové obsazení o basu nakonec rozšířila, bych spíš než za podlehnutí tlaku pokládal za vyslyšení dobře míněných rad. Z poznámek, že znějí jako Korn pokoušející se o technický deathgrind, bych si tudíž nic nedělal. Hutnější podklad výraz kapely jednoznačně ještě víc oživil. Stejně jako dunění magmatu vtékajícího do mezer mezi jednotlivými skladbami. Nemůžu nepochválit ani nový materiál, pověstnou (a řádné zuhelnatělou) lžičkou medu s větší vahou než kyblík plný hnoje.

Chtělo by se mi říct, že kyblík hnoje bylo přesně to, s čím do Hradce francouzští Right to the Void přijeli, ale nebylo by to přesné. Ačkoliv by si za nadužívání triády obligátních amerických hovězin („Make some noise“ - „I can't hear you!“ - „From back to the front... “) podobný verdikt zasloužili, kapela dostála svému jménu. Předpokládané vyvrcholení gradujícího večera se nekonalo. Po koncertu Perfecitizen následoval propad přímo do prázdnoty. Od francouzského metalu, známého svou osobitostí, jsem očekával víc než doplnění výrazového rejstříku The Black Dahlia Murder o pár nápadů obšlehnutých od Gojiry a Hacride. Proto jsem si ze zdvořilosti vyslechl úvodní tři skladby a na konci potleskem ocenil vlastně jen snahu. Jakkoliv Francouzům hraní si na Američany moc nešlo. Jejich tvrzení, že české obecenstvo je živější než to francouzské, bych ale nepovažoval za pochlebování, ztrátu soudnosti a už vůbec za bernou minci. Na revivaly jsme tu zvyklí.