Rickolus: nedělej, co neumíš procítit

S Rickolusem jsme si mailovali na začátku listopadu 2013.

Když vám muzikanta doporučí recenzent, možná si uděláte někam poznámku – ale když tak učiní kamarád, má to přeci jen větší váhu. V českých klubech dobře známý Astronautalis tuhle na sociálních sítích upozornil, že se Evropou bude toulat Rickolus. „Skvělý chlapík, kterého znám léta a navíc je jedním z mých nejoblíbenějších písničkářů vůbec,“ to zní jako slušná vizitka.

Vlastní tvorba však za Rickoluse mluví ještě výmluvněji. Krom toho, že mu v letošním roce vyšlo pestré a přitom nenucené dvojalbum „Troubadour,“ absolvoval (a ještě absolvuje) hned několik koncertních zastávek v České republice, což nabízelo ideální příležitost si s ním popovídat.

Trubadúr je výraz pro středověkého poetu zpívajícího převážně o milostných a rytířských tématech. Dnes je často používán také jako poetické označení pro muzikanty na cestách. Působí to, jako by ses sám považoval svým způsobem za trubadúra, zejména s přihlédnutím k tomu, že dvě části alba se jmenují „Towns“ a „Roads“. Předpokládám správně?
Ano, ten název zahrnuje mnoho spojitostí, které podle mě popisují, kdo jsem a kde se nacházím v tomhle úseku svého života.

„Troubadour“ vychází jako dvojalbum. Bylo to od začátku konceptuální rozhodnutí, nebo jsi jednoduše napsal spoustu písniček, které by byla škoda zahodit?
Nebylo to úmyslné, prostě jsem napsal příliš mnoho songů. Mívám s tím občas problém.

Hlavním tématem písní je očividně tvé manželství. Chtěl jsi vytvořit kroniku vztahu se svou ženou nebo je to spíš výsledek spontánní potřeby psát o vlastních pocitech a zážitcích?
Vlastně je to obojí. Tohle byl jeden z problémů, na které jsem při nahrávání narazil – nemohl jsem se rozhodnout, jestli desku pojmout tak, aby zachycovala průběh vztahu, nebo jen psát o tom, jak se čas od času cítím. Nakonec to skončilo jako docela vyvážená kombinace obojího.

„Pokud je nějaká věc, kterou ti o manželství nikdo neřekne, je to právě neustálá práce.“

Mnoho českých párů považuje manželství za staromódní a skoro až nežádoucí instituci. Raději žijí spolu bez toho, aniž by vstupovali do svazku manželského. Předpokládám, že ve Spojených státech je manželství podstatně respektovanější. Chtěl bych se zeptat – kdy ses ty rozhodl se oženit a jak (pokud vůbec) manželství ovlivnilo tvůj život?
Má žena a já jsme se vzali, když nám bylo dvaadvacet let. To je jedenáct let nazpět. A můj život to změnilo úplně.
Ještě větší změna nastala, když se nám narodila dcera, což bylo přibližně v té samé době. Ačkoli to může znít zvláštně, myslím, že mi manželství pomohlo být více nezávislým. Moje holky mi pomáhají v osobním růstu a k tomu, abych si sám více věřil. Museli jsme ovšem na našem manželství tvrdě pracovat.
Myslím, že pokud je nějaká věc, kterou ti o manželství nikdo neřekne, je to právě neustálá práce. Ale tak je to s každým vztahem, který má vzkvétat. Když nad tím tak přemýšlím, má žena i já jsme trochu staromódní nebo máme zkrátka jen rádi věci postaru.

Svou ženu jsi také přizval k procesu vybírání písní, které šly nakonec na desku. Podílela se nějakým způsobem přímo na hudbě či textech? Je pro tebe složité dělit se s nějakou osobou o umělecká rozhodnutí, i když se jedná o osobu takhle blízkou?
Má žena je osobou, za kterou jdu, když tápu, kam dál, protože vím, že mi vždycky řekne pravdu. Nebere si servítky a to občas potřebuju.
Na mých skladbách se ještě bezprostředně nepodílela, ale mám za to, že by bylo super to v budoucnu vyzkoušet. Neumí tedy moc dobře zpívat, alespoň ne v ortodoxním slova smyslu. Ale já myslím, že je to krásné.

Je mi jasné, že písně na „Troubadour“ nejsou typickými lovesongy, ale stejně bych se rád zeptal – co je podle tebe nutné ke složení dobrého lovesongu, který není zatížen hromadou klišé?
Nejdůležitější věcí při psaní lovesongu je upřímnost. Toť vše. Vyhni se tomu, aby ses snažil udělat něco, co nejsi schopen procítit. Ale myslím, že tak to je u každé písně.

Na albu se nachází jak písně s jednoduchou akustickou instrumentací, tak aranžované kompozice, kde využíváš víc nástrojů. Jak při nahrávání poznáš, které písně je lepší nechat co nejjednodušší a které naopak nabízí prostor pro muzikální hrátky?
Písně se strohou instrumentací tak byly udělány záměrně. Na většinu z CD „Roads“ jsem aplikoval pravidlo „žádné elektrické nástroje“ a hrál jsem si v jejich případě spíš se slovy. Na „Towns“ jsem zase víc experimentoval se zvukem a písně jsem vystavěl až ve studiu.
Oba typy písní ovšem vyžadují vyvážený poměr dvou různých přístupů. Člověk někdy musí experimentovat, někdy zas nechat věci plynout přirozenou cestou.

„Nejdůležitější věcí při psaní lovesongu je upřímnost. Toť vše.“

Kolik času ročně strávíš na cestách? Co děláš proto, aby ses vyhnul nudě a frustraci během turné? Nebo to zkusím říct líp – jak z „turné“ udělat taky „trip“?
Co se cestování týče, jsem docela nováčkem, tahle evropská koncertní šňůra je má teprve pátá. Ale řekl bych, že tou hlavní podmínkou je pro mě nebýt nemocný. To je zaručený recept na mizerné turné. Pro mě je nejdůležitější, abych udržoval svůj hlas v kondici a neonemocněl.
Jinak si myslím, že stačí být otevřený co nejvíce nápadům, aby se člověk bavil. Někdy to znamená procházku městem, které neznám, někdy vysedávání v hospodě s partou neznámých lidí. Každopádně, cestování mě ještě nikdy nudit nezačalo.

V „Most of Us,“ jedné z písní na nové desce, zpíváš „většina z nás věší kotvy na své sny a většina z nás pracuje celý den, aby měla volný večer a většina z nás má dítě uvězněné ve svém starém těle.“ Je pro tebe profese muzikanta cestou, jak naplnit své sny a dát prostor svému vnitřnímu dítěti? Vidíš na tom nějaká negativa, která člověk s denní prací nemusí řešit?
Svět, ve kterém vytvářím muziku, je můj vlastní a můžu si tam dovolit cokoli a být kýmkoli. Je to místo plné snů a zázraků. Samozřejmě všechno má své světlé a stinné stránky. Nejvíc bojuju s tím, že nikdy nejsem úplně spokojený – to bývá nejvíc stresující a jsou chvíle, kdy se cítím dost nejistě a zdeptaně.
Je to náročné v tom smyslu, že člověk potřebuje obrovské množství víry, aby se udržel v chodu. Řekl bych, že lidé s pravidelným zaměstnáním mají pocit stability a rutiny, který se v tomhle způsobu práce těžko nalézá.

Nedávno jsi se svým kamarádem Astronautalisem spolupracoval na coveru písně od Wize Khalify „Black and Yellow“. Jak k tomu došlo? Nebylo to poprvé, co jste to s Andym dali dohromady, což?
Andy mi zkrátka jednou zavolal a zeptal se, jestli bych nechtěl spolupracovat na coveru. Ten song jsem nikdy předtím neslyšel, takže jsem si o něm musel něco najít.
Jinak jsme spolu už na pár písních dělali – na jeho album „This Is Our Science“ jsme společně napsali píseň „Measure the Globe“ a taky máme společné sedmipalcové splitko, kde zpívám v songu, který napsal Andy a naopak. Byla to suprová spolupráce.

„Každý z nás potřebuje zdravou dávku času pro sebe samého bez jakéhokoli rozptýlení.“

Astronautalis je českému publiku dobře znám a vždy se mu dostává vřelého přivítání. Bavil se s tebou někdy předtím o České republice?
Nevídám ho tak často, jak bych rád, protože je věčně na cestách, ale před několika měsíci jsme strávili dlouhý večer u mě doma. Andy přinesl nějaká česká piva a řekl mi, že pivo tu vážně stojí za to.
Jinak pokaždé, když jsem s ním mluvil o Evropě, říkal jen „zamiluješ si to tam.“ Prozatím měl pravdu.

Vyměňuješ si vůbec rád historky z turné s ostatními muzikanty?
Když se sejde banda muzikantů, co hodně jezdí na turné, myslím, že neexistuje, aby někdo nevytáhnul nějaké historky z cest. Už jsem takhle slyšel fakt neskutečné příběhy – a pár jich mám taky v záloze.

Jako mnozí další muzikanti, kteří jsou často na cestách, používáš intenzivně sociální sítě. Jednak jsou užitečné k tomu, aby člověk zůstal v kontaktu se svými fanoušky, ale taky mohou být dobré k tomu, aby člověk zůstal nějakým způsobem v kontaktu se světem, když je neustále v pohybu. Jak se k tomu stavíš ty?
O úloze sociálních sítí v mém životě teď hodně přemýšlím. Na jednu stranu se fakt hodí k udržování kontaktu s lidmi a fanoušky, na druhou stranu jsou hodně návykové a můžou zruinovat čas, který trávím o samotě. Mám za to, že každý z nás potřebuje zdravou dávku času pro sebe samého bez jakéhokoli rozptýlení, abychom mohli přemýšlet a reflektovat své životy.
Slavný americký komik Louis C.K. to trefně popsal v jednom skvělém interview týkajícím se mobilních telefonů. V podstatě řekl, byť humorným způsobem, že smartphony nás okrádají o skutečné pocity. Kloním se k jeho názoru a přemýšlím, co s tím udělám. Až na to přijdu, pravděpodobně o tom napíšu na Twitter.

fotografie: Rickolus Tumblr (1, 3), Tomáš Šrejber (2)

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Adamu Nenadálovi.