Rickolus

Co na srdci, to na hmatníku
hosté: Leto, Stinka
13. září 2014
Broumov, KD Střelnice

Kdykoliv jsem se v uplynulém roce zapovídal s Kamilem Jackulákem, téměř vždy řeč dříve či později stočil k Rickolusovi. Čím víc chválil jeho koncert, tím víc jsem pochyboval. Naštěstí se mi brzy naskytla příležitost si na floridského písničkáře udělat vlastní názor. Po necelém roce se totiž do Broumova vrátil a dokonce s takřka stejným doprovodem.

K Rickolusovi a Hance „Stince“ Lundiakové se přidala nově pouze umělecká i partnerská dvojice Leto ze Slezska, která mezi hospodou načichlé solitéry naštěstí moc nezapadala. Dost plechové ozvučení zpěvu a stejně tak úpornou snahu Indošova telecasteru do beatu vmáčknout aspoň nějakou melodii, jsem už ale trávil hůř, což ve výsledku jen posílilo moje nutkání z tohoto hudebního bezčasí utéct. Stát tam jen zpívající Palma s KORGama, nic bych nenamítal

S už duchaplněji glosujícím stratem se lépe doplňoval akordeon Stinky, jíž do předsálí Střelnice přišlo podpořit široké broumovské příbuzenstvo. Jestli přítomnost lidí, kteří se na koncertech Kluků z Rakety vyskytují spíš výjimečně, výkon Stinky poznamenala, je u hudebnice se zkušenostmi z velkých pódií spíš nepravděpodobné. Nicméně mi i tak její projev přišel zbytečně na sílu, a to i když uvážím, že od holek s harmonikou se očekává, že budou trochu dělat ramena. Osobní prožitek a jeho nutkavá potřeba ho zprostředkovat, to nejzásadnější, co může heligonkářka nabídnout, tu totiž téměř chybělo.

„Toho večera spíš než na tom, co dotyčný hraje a zpívá, záleželo na tom, jak moc byl při tom upřímný.“

Totéž naštěstí nelze říct o Rickolusovi. Ačkoliv by se s kopákem, tamburínou na noze a držákem s foukací harmonikou spíš vyjímal na ulici než v klubu, nehrál tak, že by jedním okem hledal lehkověrné hipstery v předsálí a druhým pošilhával do otevřeného futrálu od kytary.

Přestože z jazykové bariéry zůstalo nepříjemně vysoké torzo, o nějž Rickolus i publikum neustále zakopávali, jeho představení v sobě snoubilo vyvážené poměry folkové zemitosti a sentimentality a punkové energie a bezprostřednosti. Nazvat za to Rickoluse eklektikem sice není úplně od věci, má ale smysl se tím zaobírat, když v popředí jeho zájmu jsou lidé a jejich příběhy, které jsou si mnohdy tak podobné? Tím spíš, že toho večera spíš než na tom, co dotyčný hraje a zpívá, záleželo na tom, jak moc byl při tom upřímný.