Reportáže psané na koce: země pollo frito

Koncepty následujících řádků vznikaly na počátku roku 2013 někde v podhůří And, inspirovány realitou Latinské Ameriky a posíleny mohutným žvýkáním kokových lístků. Zachycují pohled na realitu, která má k té evropské asi stejně daleko, jako náš orycteropus afer ke kuně lesní. Latinskou realitu na bolivijské koce.

Národním zvířetem Bolívie je kondor. Najdete ho ve státním znaku, je součástí andské „chankany“ a na jeho zobrazení narazíte snad v každé větší vesnici. Nicméně národním symbolem bolivijské kuchyně by měl být úplně jiný pták – „pollo frito“, neboli fritované kuře, které je neodmyslitelnou součástí jakéhokoliv bolivijského menu.

Zapomeňte na veškerou exotickou zeleninu, fazole, brouky a další ingredience, které si skutečnosti neznalý Evropan s místní kuchyní může spojovat. Bolivijci jsou, bez ohledu na svou etnickou příslušnost nebo oblast původu, zamilovaní do masa. Faktem je, že kvalitě zdejšího masa se může jen máloco z Evropy rovnat, a vzhledem k fyzicky náročnému způsobu života se domorodci asi nemusí o zdravou stravu starat jako sedaví Evropané. Pusťte nicméně z hlavy jakékoliv nápady o exotickém jídlu. Exotické jsou maximálně zažívací potíže, které si neopatrný běloch může v těchto končinách přivodit. Hygienické podmínky v Bolívii nejsou nic moc a místní jsou na to již zvyklí; ale zhýčkaný Evropan může zažít neskutečný šok.

Lamí maso bylo překvapivě k sehnání jen v „lepších“, tedy dražších restauracích. Chutná po kuřecích játrech.

Nejlevnější způsob stravování je na místních tržnicích. Trh má každá větší vesnice a na každém se najde množství stánků s neurčitými pochutinami, které místní indiánky prodávají za pár pesos. Obvykle se jedná o smažené kousky vnitřností s rýží nebo hranolkami, občas seženete také polívku nebo „trucha“ - pstruha z jezera Titicaca. Bledá tvář si však tuto kratochvíli může dopřát, pouze pokud má masochistické sklony nebo je ochotná si čistit po indiánském způsobu střeva pálivými paprikami „rocoto“. Jinak se jí nevyhnou potíže toho druhu, o kterém tak rády zpívají goregrindové kapely.

Sehnat dobrou kávu je nadlidský úkol (jistě nechcete do zde nepůvodní kavárny) - buď dostanete kafe řídké instantní nebo ve skle silné a přeslazené přelité přes kopeček vyšlehaného mléka s cukrem.

O třídu výše jsou domácí restaurace, kdy místní občas otevřou své dvorky (foto) a prodávají zde pochutiny ze své vlastní kuchyně. Je to pravděpodobně nejlepší způsob, jak ochutnat autentickou místní kuchyni za velmi rozumnou cenu, nebo dostat aspoň trochu zeleniny. Nevýhodou je, že podobné podniky nemají vývěsní štíty ani stálou provozní dobu, a pokud se v nějakém místě nezdržíte delší dobu, můžete je najít pouze náhodou.

Nejobvyklejším stravovacím zařízením jsou místní obdoby fastfoodů, kterým kraluje již výše zmíněné „pollo frito“. Zde se za opět celkem nízkou cenu můžete přecpat k prasknutí, ale gastronomické zážitky nečekejte. Jejich menu se opakuje s železnou pravidelností – „pollo frito“ v trojobalu; jeho grilovaný bratránek „pollo spiedo“; „milanesa“, na pár milimetrů rozklepaný plátek vepřového obalený jako řízek; a „lomo“, nekorunovaný král bolivijských fastfoodů, hovězí biftek s nezbytným vejcem. Vše v nezvykle velkých porcích a doprovázené obrovskou hromadou příloh, hranolek, rýže nebo těstovin a pokud možno všeho dohromady.

Jinde než v La Paz nevídáno: V čínské restauraci místo obvyklého glutamáto-nudlového menu k objednání „lomo“, „milanesa“ a samozřejmě „pollo frito“. Jo, a taky tam nejsou mekáče. Po obchodním neúspěchu opustily zemi už v 2002.

Pokud zatoužíte po něčem speciálním, neřku-li bezmasém – vegetariánství je v Bolívii asi tak nepochopitelné jako v Čechách kanibalismus – nezbude vám než navštívit některou z předražených restaurací pro cizince. Vyšší ceny zaručeny, kvalita už méně. Z nabídky drahého podniku lákající na speciality andské kuchyně se vyklubal kus nedosoleného lamího masa s hromádkou hranolků, bez čehokoliv jiného. Nicméně pokud máte plné zuby nabídky fastfoodů a bojíte se tržiště, často vám nic jiného nezbude.

fotografie a spolupráce na textu: Eva Samešová