Reportáže psané na koce: Rio de Janeiro

Koncepty následujících řádků vznikaly na počátku roku 2013 někde v podhůří And, inspirovány realitou Latinské Ameriky a posíleny mohutným žvýkáním kokových lístků. Zachycují pohled na realitu, která má k té evropské asi stejně daleko, jako náš orycteropus afer ke kuně lesní. Latinskou realitu na bolivijské koce.

Dantův nápis „Zanechte všech nadějí“ by se nad východem z Rio de Janeiro International vyjímal ještě lépe, než nad vchodem do pekla. V pekle s nejvyšší pravděpodobností není ani vlezlé vlhko, ani nasládlý smrad, ani se hříšná duše na cestě do kotle nemusí obávat přepadení gangem bezprizorních ďáblů.

První hodina v Riu z vás spolehlivě vyžene veškeré romantické představy, které o tomto městě dokázala západní popkultura vymyslet. Nečekejte ani tropický ráj, ani nekonečnou party. Tropická exotika se topí ve smogu ze statisíců aut, Christo Redemptor je zahalen mlhou a všudypřítomné nasprejované tagy celkem jasně deklarují, že přistoupit k pobytu zde jako k nekonečné party je dobré tak akorát k tomu, aby se člověk nechal oloupit. V lepším případě.

Tohle město není pro starý...
...napadlo mě cestou omnibusem z letiště, protože ti bezdomovci a bezdomovkyně spící s dítětem na betonu mezi pruhy rychlostní silnice, myjící se v nelibě vonícím kanále křižujícím Rio či ponejvíce dospávající noc jen tak na chodníku, mohli mít v průměru tak pětadvacet, nikdo, kdo by vypadal na víc jak pětačtyřicet. A možná by se mělo dodat – nikdo bílé pleti.

Rio de Janeiro je město, kde kontrast „high tech – low life” vystoupil z kybepunkové literatury do současnosti. Někde je to horší, někde lepší, ale ostražitost je namístě úplně všude. Rio je zamořené pochybnými existencemi stejně jako somrákův pes blechami, každý dům má ochranku, vysoký plot nebo alespoň zeď korunovanou rozbitými lahvemi a řidiči v noci nezastavují na červenou, aby nedali příležitost lupičům.

Na první pohled to proto není příjemné město k životu; nicméně sotva se návštěvník trochu aklimatizuje, přestane to vypadat tak hrozně. Z Ria sálá život s intenzitou, kterou byste v jakémkoliv městě západní civilizace hledali jen těžko. Město bouří aktivitou, která může nabýt zcela bizarních podob, jako bezdomovec prodávající na dece boty, které nepochybně našel v popelnici. Hektická každodenní činnost statisíců Brazilců sice napohled připomíná hemžení červů mezi žebry rozkládající se mrtvoly, nicméně ve srovnání s přesnou, organizovanou tváří života pořádkumilovných evropských měst má své kouzlo.

Maňana
Jedinec přivyklý představě Hispánců válejících se pod palmou a na cokoliv odpovídající kouzelným slůvkem „maňana” bude v Latinské Americe velmi překvapen. Jihoameričani jsou velmi činorodí a pokud cítí prachy, dokáží vyvinout neskutečnou aktivitu. Latinskoamerická města bouří nabídkou obskurního zboží a služeb všeho druhu, které jsou jejich provozovatelé schopni nabízet do úmoru.
Onen „maňana” přístup je totiž spíše chronickou neschopností uvažovat trochu dlouhodobě. Zdejší lidé žijí přítomností. Pro okamžitý nebo krátkodobý užitek jsou schopni vyvinout nadšené úsilí, které Evropanům přivyklým organizovanému životu přijde až dojemně naivní. Co překračuje tento obzor, však neexistuje. Naprosto ilustrativním obrázkem byl pohled na tři dělníky rozbíjející sbíječkami balkón, na kterém stáli.
Proto je Rio (i další města) podivnou směsí hektické činnosti a očividného úpadku. Z pohledu latinské mentality to však dává perfektní smysl. Ten balkón nespadne hned. Opravovat něco, co ještě jakžtakž funguje, je ztráta času. A má větší smysl zapustit do zdi rozbité flašky, než hledat řešení rozbujelých „favelas” – ať už se tím myslí buldozery nebo sociální pomoc.

To porovnání s mrtvolou není náhodné. Město působí dojmem „dobře už bylo”. Všude po Riu jsou roztroušené připomínky koloniální historie a některého z divokých (a krátkých) období dočasné prosperity, které se s výjimkou moderního centra a plážových resortů postupně rozpadají. Domy jsou oprýskané, silnice rozbité, všude visí chuchvalce drátů vysokého napětí a mezi tím vším roste nepoddajná džungle. Pomíjivost lidského konání je patrná na první pohled – zatímco lidské dílo chátrá, vegetace zaplavuje každý metr prostoru, kde dostane místo. Pohled na protější svah, kde se zástavba topí v džungli, je skutečnou pastvou pro oči.

Tohle není město pro středostavovského středoevropana...
...pomyslím si, když oběd za rozumnou cenu ve čtvrti Copacabana najdeme až u Číňanů. Ale i sprostý kuřecí stejk chutná mnohem líp než česká produkce. A Atlantik je studený a zelený. V televizi vysílají, že dnes v Copacabaně pět zastřelených. A lovit bílé turisty je zábava s dobrým ziskem a malým rizikem. Závěr? Pokud máte dost peněz, můžete pobýt v teplíčku, koupit si dobré jídlo, pití, bezpečí. Pokud nemáte nic, můžete celoročně spát na ulici v jednom tričku, nějak se přiživovat. A jste-li něco mezi tím, budete tu spíše frustrovaní.

Pocestný se tak snadno může nechat unést tímto exotickým kouzlem a zapomenout na realitu. Jenže ta na sebe nenechá v Riu dlouho čekat, aby mu připomněla, že tam nepatří. Zapomenete vystoupit z autobusu na správné zastávce a ten vás odveze na okraj čtvrti, která vypadá jak vystřižená z Cidade de Deus. Při návratu domů do Santa Teresy, o jejíž bezpečnosti vás přesvědčují kromě turistických průvodců i místní obyvatelé, vás předjede kolona pěti policejních aut s označením „Divisão de Homicídios”, které se se zapnutými houkačkami řítí vaším směrem. A dvojice flákačů černé pleti na vás náhle začne nevybíravě dorážet naproti městské katedrály s temným zájmem o vaše peněženky.

Možná to není skutečné peklo, ale k exotickému ráji z filmů to má asi stejně daleko, jako tuzemák z likérky Drak k dvanáctileté Chivas Regal. Zmastit se můžete obojím, ale kocovina z toho prvního může mít velmi nepříjemné následky.

fotografie a spolupráce na textu: Eva Samešová