Reportáže psané na koce: Cocamama

Koncepty následujících řádků vznikaly na počátku roku 2013 někde v podhůří And, inspirovány realitou Latinské Ameriky a posíleny mohutným žvýkáním kokových lístků. Zachycují pohled na realitu, která má k té evropské asi stejně daleko, jako náš orycteropus afer ke kuně lesní. Latinskou realitu na bolivijské koce.

Závěrečný díl našeho kokového pojednání věnujme rostlině, která za tím vším vlastně stojí. Název jsem si „vypůjčil“ z vývěsního štítu na Mercado de Brujeria v La Paz, pod kterým jsme se pokusili koupit koku poprvé.

Vznikl pravděpodobně spojením koky s bohyní Pachamama, která je nejuctívanějším bohem andského panteonu a v přestrojení za Pannu Marii úspěšně infiltrovala místní verzi křesťanství. Pachamama je dárkyní života. Bez koky by se v Andách změnil život na živoření.

Koka je v Andách déle, než je v Evropě pivo. Na vykopávkách v Tiwanaku můžete spatřit nádoby na uchovávání kokových lístků staré několik tisíc let. Inkové sice omezili její dostupnost pro aristokracii, kněží, vojsko a kurýry, ale na druhé straně nechali zbudovat desítky kilometrů stezek z pralesů na východním úbočí And do hor jen proto, aby usnadnili její dopravu do srdce své horské říše. Tyto stezky jsou dodnes funkční a některé jejich úseky jsou v lepším stavu než to, čemu Bolivijci říkají dálnice.

Španělští conquistadoři měli ke koce zpočátku záporný postoj, jelikož ji považovali za součást pohanských rituálů – a v tom se příliš nepletli, žvýkání a obětování koky bylo nezbytnou součástí šamanských obřadů při zimním slunovratu, které jsme viděli. Jenže velmi brzo zjistili, že bez koky to nejde. Nakonec musel i španělský král Filip II., náboženský fanatik, který věru neproslul náklonností ke svým poddaným, vydat dekret, kterým koku prohlásil jako nezbytnou část andské kultury.

Býti „zkokován“
Vlastně to ani nepoznáte. Nepříjemné pocity prostě postupně zmizí, aniž byste si toho všimli. Koka potlačí únavu, hlad, žízeň a mírně vám zvedne náladu, ale nikterak nepřirozeně.
A nemá smysl zastírat, že i to může mít nepříjemné následky. Člověk, který si jich není vědom, prostě neregistruje varovné signály svého těla a přecení síly. Nejí, nepije a nedbá na vyčerpání. Na Isla del Sol jsem takhle téměř oběhl celý ostrov, nadšený, jak je tu hezky a jak se mi jde dobře. Večer jsem měl problém dojít padesát metrů do hospody na večeři. Pro příští výlet jsem se tedy poučil – je důležité jíst a především hodně pít, i když nemáte hlad a žízeň. Tělo to potřebuje, koka – nekoka.
Koka také může způsobit mírnou závislost, ale to ji musíte žvýkat ve velkém a několik desítek let. A taková závislost nijak nebrání v běžném životu. Pod jedním průsmykem jsem potkal místního pastevce, aymarského indiána, který byl poněkud mimo a pořád se něčemu smál. Asi podobně jako moravský děda, který napájí ve sklípku Pražáky vínečkem a přitom si z nich tropí srandu.

A kolem koky se vlastně točí jihoamerická politika dodnes. Koka je rezolucí OSN č. 1961 zařazena mezi takové bohulibé substance, jako je kokain nebo heroin. Úsilí amerických třípísmenkových agentur zastavit nevysychající proud kokainu do země vyústilo v brutální tlak na všechny jihoamerické země, aby doslova vykořenily jejich problém – tedy výměnou za finanční pomoc zlikvidovaly samotné pěstování. Nemluvě o nevybíravém práškování pralesů herbicidy za účelem koku zlikvidovat.

Jenže… la coca es no cocaina, jak prohlásil El Prezidente Evo Morales. Ano, bez koky by kokain nebyl. Také by nebylo andské léčitelství, kde koka zastává roli anestetika, léku proti výškové nemoci, antimalarika, léku na astma, léku na žaludek a bůh (nebo spíše Pachamama) ví čeho ještě. Navíc její léčivé výsledky potvrdila i západní medicína a to je celý výzkum vlastně na začátku. Nebyla by Coca Cola. A Andy by zůstaly bledým tvářím de facto uzavřeny, protože bez koky nevyjde běloch ani na kopeček za městem. Jedinou alternativou by zůstaly drahé soroche pills, které uměle zvyšují krevní tlak a můžou mít nepříjemné vedlejší následky. Koku koupíte na každém tržišti za pár pesos a s pravděpodobností hraničící s jistotou vám nic neudělá.

A co se týče politiky... Evo Morales vstoupil do politiky jako předák odborů pěstitelů koky a na výsluní jej vynesly protesty proti zákonům jeho předchůdce Huga Banzera, který Američanům ustoupil a chtěl pěstování koky kriminalizovat. Bolivie se pokusila koku vyřadit ze seznamu látek zakázaných rezolucí 1961 a když bylo toto úsilí obstrukcemi zastaveno, prostě tuto rezoluci denuncovala. V současnosti se bolivijská vláda snaží prosadit vývoz kokových výrobků bez obsahu kokainu. A výsledkem práškování pralesů byl vznik geneticky upravené varianty Boliviana Negra, která je odolná proti používaným herbicidům.

V Andách existuje pověst, dle které daroval koku indiánům poslední Inka Tupac Amaru, když jej dostihli conquistadoři, aby jim ulehčil jejich úděl a umožnil jim zachovat si původní kulturu proti bílému muži. Pokud ji vztáhnete na dnešní situaci, tak si Inka vede vlastně dobře. Cocamama ukazuje Velkému bílému otci ve Washingtonu vztyčený prostředník a on s tím nemůže nic dělat.