Reportáže psané na koce: andský kapitalismus

Koncepty následujících řádků vznikaly na počátku roku 2013 někde v podhůří And, inspirovány realitou Latinské Ameriky a posíleny mohutným žvýkáním kokových lístků. Zachycují pohled na realitu, která má k té evropské asi stejně daleko, jako náš orycteropus afer ke kuně lesní. Latinskou realitu na bolivijské koce.

O Bolívii, a jejích horských částech obzvláště, jsem před svým odjezdem několikrát četl jako o prokleté zemi, odsouzené snad navždy k zaostalosti, chudobě a beznaději. Životní podmínky měly být nejhorší z celé Latinské Ameriky, zdejší obyvatelstvo a především původních obyvatelé národa Aymara jimi mělo být uondáno k naprosté apatii.

Ano, Bolívie je chudá země a nic vás o tom nepřesvědčí lépe, než cesta přes El Alto do La Paz. La Paz samotné sice leží v nádherné kotlině uprostřed Cordillera Real, ale nádherné okolí nic nemění na tom, že je to smogové doupě plné nevzhledných, hranatých domů. Český návštěvník může mít pocit, že se vrátil v čase někdy do 80. let – místní nosí tesilové obleky, smlouvy o půjčce s vámi zaměstnanec banky sepíše na psacím stroji přímo na ulici, auta by v Evropě skončila automaticky ve šrotu a hypermarkety jsou hudba daleké budoucnosti… tedy pokud o ně kdy vůbec bude La Paz stát.

Jenže tím podobnost s 80. lety končí. Namísto uhnilé knedlíkové apatie spatříte pulsující hon aymarské prosperity. Trochu to připomíná Divoký západ, zvláště na venkově. S výjimkou La Paz a jeho „předměstí“ El Alto tvoří lidské osídlení na Altiplanu především malé vesnice, postavené kolem zaprášených a většinou rozbitých silnic. Ze zdejší životní úrovně by se útlocitný Evropan pravděpodobně osypal, na vrcholu luxusu zde stojí teplá sprcha. Ale pocit méněcennosti byste zde hledali marně.

Ohnivá voda
Pro Čecha bude bezesporu překvapivé zjištění, že se zde nechlastá. Nejde o prohibici skandinávského typu, která pijákům neskutečně komplikuje přístup k jejich droze, nicméně se přesto všichni zlinkují pod obraz při první vhodné příležitosti. V La Paz si můžete pivo nebo něco ostřejšího koupit bez problémů. Ale na popíjejícího domorodce téměř nenarazíte.
Souvisí to opět s andskou kulturou. Indiáni se s chlastem nesnášejí dobře – příklad ostatně najdete v každém druhém westernu – a po pravdě řečeno po něm ani příliš netouží. V řídkém vzduchu ve výšce čtyř tisíc metrů nad mořem s vámi i jedno pivo udělá divy. A v neposlední řadě Aymarové jsou spíše uzavření a neradi dávají najevo své emoce na veřejnosti. Na člověka, který se nekontroluje, se zde pohlíží s despektem. A proto je pod důstojnost rodilého Aymara, aby své pečlivě budované zábrany uvolňoval alkoholem.
Na vlastní kůži jsme to zažili při oslavách nového roku. Pascal Velasquez, náš horský průvodce, nás ujišťoval, že se jedná o druhou největší oslavu roku (první z nich je aymarský nový rok při letním slunovratu), spojenou s mocným popíjením a odpalování pyrotechniky. Vychován českou představou Silvestra jsem tedy čekal ožralý Armageddon. Nicméně silvestrovská noc byla podezřele tichá – téměř veškerý ruch ve městě ustal s uzavřením tržiště. A ráno jsem na ulici potkal stejné distingované rudé tváře zaměstnané denní prací, jako kterýkoliv jiný den. Kromě šesti namol vylitých otrapů, pěti bledých tváří a jednoho amerického černocha, kteří se motali ulicemi a nechápali, že v tomto stavu jsou pro místní za podlidi.

Bolívijská vláda aymarského prezidenta Eva Moralese bývá někdy v západních médiích přirovnávána k bratřím Castrům. Pravým důvodem nicméně bude spíše její neochota jít Západu na ruku v marném úsilí o potlačení pěstování koky, než nějaká snaha o přebudování společnosti podle marxistických žvástů. Ostatně marxistický intelektuál a současný bolivijský viceprezident Álvaro García Linera sám přiznal, že budovat socialismus v tak agrární zemi je blbost.

Jenže oč více se Aymarové vymezují vůči vlivu Západu, o to více zde kvete „andský kapitalismus“. Ten na rozdíl od toho západního nestojí na obrovských kolosech, ať už se tím myslí korporace nebo úřady, ale na rodinách, komunitách a jednotlivcích. A díky tomu je paradoxně zrovna v této zemi „protestantská etika“ Maxe Webera mnohem silnější, než v západní Evropě. Na rozdíl od Brazílie zde nepotkáte žebráka nebo bezprizorního flákače v produktivním věku – zde žebrají jen starci nebo matky s dětmi. Všichni ostatní tvrdě pracují, obvykle v nějakém drobném řemesle – ať už to znamená prodávání koky na tržišti, chov lam, vyřezávání suvenýrů anebo jednu z mnohých autodílen v El Alto.

Puritánskou kulturou Aymara prostupuje silný pocit odpovědnosti vůči rodině, komunitě a andské krajině. Shrnují jej do tří principů, které jsou mimo jiné součástí chankany – „andského kříže“: „Nebudeš lhát – nebudeš krást – nebudeš líný!“ Pro tyto „hříchy“, které jsou v Evropě přinejmenším tiše tolerovány jako nezbytná součást moderní civilizace, zde není místo. Andských tradic se španělská nadvláda příliš nedotkla – typickým symbolem je zobrazení Panny Marie jako andské bohyně Pachamama – a navíc v současnosti po nástupu Eva Moralese zažívají renesanci. Cynicky řečeno, vycházejí z pradávné skutečnosti, že Altiplano nedá nic zadarmo, a to platilo stejně před dvěma tisíci lety, jako teď.

Co do materiálního zajištění se aymarské komunity nemůžou s Evropou měřit ani náhodou. Jenže otázkou zůstává, zda je to špatně, a zda má Aymarům „bílý muž“ co nabídnout. Bez velkého byznysu, všudypřítomných reklam a blábolení o ekonomické bonitě se pod Andami klidně obejdou.

fotografie: Eva Samešová