Reportáže psané na koce: 21 Diecembre – Tiempo del Pachakuti

Koncepty následujících řádků vznikaly na počátku roku 2013 někde v podhůří And, inspirovány realitou Latinské Ameriky a posíleny mohutným žvýkáním kokových lístků. Zachycují pohled na realitu, která má k té evropské asi stejně daleko, jako náš orycteropus afer ke kuně lesní. Latinskou realitu na bolivijské koce.

Pro Maye značí datum 21. prosince příchod nové éry. Západní popkultura si jej přivlastnila jako jemně strašidelný symbol konce světa, který hodlala sledovat z pohodlí vyhřívaných sedaček a s plnou hubou. Pro členy politické vládnoucí strany Movimiento al Socialismo to byla příležitost ke svolání konference pro pranýřování nešvarů Západu, kácením deštných pralesů počínaje a válkou v Lybii konče.

Ale pro tisíce andských indiánů to byla prostě oslava letního slunovratu. Sice ne tak velkolepá jako o slunovratu zimním, který je spojen se začátkem aymarského nového roku, ale přesto významná. Oslava, která byla zároveň folklórním festivalem, šamanským rituálem a výpravou na posvátný Isla del Sol.

Že se na ostrově bude něco dít, jsme poznali již o den dříve v přístavu Cochabamba na pevnině. Jindy poměrně ospalé nábřeží se hemžilo lidmi; a ať už se jednalo o členy jedné z mnoha vystupujících kapel, stoické Aymary přežvykující koku, anebo zmatené gringos, všichni se chtěli za každou cenu dostat na Isla del Sol. Lodí bylo málo a všemu dominoval klasický jihoamerický zmatek, takže jsme se po hodinovém čekání vmáčkli na místní bárku spolu s několika desítkami rudých tváří.

Koka
Vypadá jako sušené listí a chutná jako sušené listí (je to sušené listí). Dáte si pěkný balík proložený zásadou, například jedlou sodou, do úst, chvíli žvýkáte a pak založíte za pysk. Necháte s občasným prožvýknutím či přídavkem takto asi hodinu (indiáni i čtyři). Nic to s vámi neudělá.
Zopakujete to samé ve výšce 4 000 metrů škrábaje se do kopce s batohem, vyčerpaní a hladoví – rázem se vše v dobré obrátí. Dělejte to měsíc denně a pak se vám po přátelském kokovém listí bude i stýskat. Koka je požehnáním pro Andy, ale bohužel se z ní dělá kokain, a tak se k ní jinde nedostanete. A mimochodem – při žvýkání se kokainový alkaloid vůbec nevylučuje.

Loď sice plula někam jinam, než jsme původně chtěli, ale… s takovými věcmi musí člověk holt v Bolivii počítat, jinak by se nedostal nikdy nikam. Nad akcí měla záštitu tamní armáda, takže nevládl naprostý zmatek, a především se člověk mohl kochat bizarními výjevy, jakým byl výsadkový člun pocházející snad ještě z přebytků US Army z druhé světové války k zoufalosti nacpaný indiány v tradičních andských krojích.

Samotné „Tiempo del Pachakuti“ probíhalo ve stejné zátoce, kam jsme připluli, nicméně mnohem zajímavější scény se odehrávaly na kopci Santa Barbara nad ní. Nápad vstát hodinu před svítáním a vydat se na toto místo sice přišel zcela shůry, bez jakékoliv informace, ale podobně jako my se na Santa Barbaru vydali další gringos a především zástupy Aymaras v kmenových krojích, kteří zde hodlali přivítat příchod slunce píšťalami, bubnováním a šamanskými obřady.

Nejen Bolivijci – k vidění byli i rudé tváře z Peru, Chile a Argentiny. Události se zúčastnily tradiční folklórní soubory ze širokého okolí, které bez jakékoliv domluvy zabraly místa na kopci a rozjely svoji produkci. Obvykle se skládala pouze z bubnů a píšťal s hrubým zvukem, občas doplněnými zvláštní drobnou kytarou se zvukem neuvěřitelně jemným. Kapely měly nicméně nečekaně syrový a energický zvuk. Tvrdost aymarského folklóru překonává valnou část metalových kapel, které znám. Ta muzika jako by odrážela nespoutanou hrdost andských kmenů. Byli jsme tu před bílými, budeme i po nich.

New Age
Obětoval se olej, alkohol, nazdobené mumifikované lamí plody a samozřejmě koka, kterou si i šamani vydatně cpali líce. Obsah jejich rituálních proslovů překvapil – všichni lidé jsou obyvateli jedné matky země, o kterou je třeba se starat a podobně. Že by New Age dorazil už i sem? Nebo že by to tak ti indiáni měli vždycky?

Celá akce postrádala viditelnou organizaci, nepočítaje pár vojáků, kteří později vytyčili perimetr pro přílet viceprezidentského vrtulníku, nicméně nebylo toho potřeba. Všichni Aymarové působili, že vědí, co dělat. Někteří se soustředili kolem náboženských obětí, další dělali křoví některé tradiční kapele nebo v ní rovnou vystupovali. Poněkud zmateně působili jen jurodiví hipíci bílé pleti, kteří se buď snažili zapojit do atmosféry uctíváním slunce „made by New Age“, provozovali něco na pomezí jógy a tance svatého Víta nebo se v touze po vyšším osvícení vecpali na domorodé obřady.

Nicméně Aymarům jejich přítomnost nevadila – naopak. Většinou působili potěšeně, že oslavy zimního slunovratu s nimi sdílejí i cizinci. Dvě aymarské folklórní kapely se s námi chtěly za každou cenu vyfotografovat, a při jednom obřadu jsem spatřil místního šamana – yatiri – jak uděluje přítomným hipízandám cosi jako rozhřešení. Nikdo si každopádně nehodlal přítomností bledých tváří kazit oslavu.

A tak, za usilovného žvýkání koky a doprovodu aymarské muziky, jsme přežili další konec světa. Konec, který se opět nekonal. A pokud můžu soudit podle vitality andské kultury, se ještě nějakou dobu konat nebude.

fotografie a spolupráce na textu: Eva Samešová