Raoul Sinier – Tremens Industry

Pohledy ze sanatoria
2009
Ad Noiseam
52:16 (13 skladeb + DVD)
elektronika
www.raoulsinier.com

Jsou desky, interpreti a labely, které stojí za to připomínat bez ohledu na to, že internet vyžaduje recenzi novinky do tří dnů, jinak ji odzíve jako neaktuální. Francouzský kutil Raoul Sinier a tamní label Ad Noiseam však na hype nespoléhají a fungují bez ohledu na rychlost internetového provozu.

Album „Tremens Industry“ stojí na elektronickém kutilství, které však nejde po dokonalém a vypulírovaném vyznění a právě naopak ze sebe nechává čpět DIY estetiku. Jeho autor Raoul Sinier dovoluje srdci, aby jeho ruce vedlo, kam se mu zlíbí, i když si je při tvorbě může zamazat. Výsledkem je pulzující, a tudíž atraktivní základ, okolo něhož nicméně víří další nápady, které vše posouvají do méně očekávaných oblastí.

„Jako kdyby vám po holobytě bloudil parazit a vy s ním našli společnou řeč.“

V Sinierově hudbě se odráží až láskyplný přístup k všemožným deformacím – což sdílí s kolegou z labelu Igorrrem – které si dokáže hýčkat podobně, jako si hýčkáme naše utajené fetiše, když se nikdo nedívá. Do hudby se tak dostává pokroucená melancholie a trochu chorobná romantika, která z jeho tvorby dělá jakési pohlednice ze staromódního sanatoria, které probouzí zvědavost, ale nikoliv hrůzu. Jakkoliv totiž Sinier lechtá některé naše fóbie, což se jednoznačně projevuje ve video doprovodu k jeho skladbám, vyznění zůstává takřka optimistické.

Zmíněné videoklipy, či spíše krátké filmy, jsou plnohodnotnou součástí „Tremens Industry“ a stvrzují Sinierovu zálibu v domácké výrobě coby protikladu ke studiovému chladu. Přestože v zálibě v tělesných deformacích si přizvukuje s Aphexem Twinem a jeho proslavenými videoklipy od Chrise Cunninghama, vyznění Sinierovy tvorby je o kus pozitivnější.

Stojí za tím mimo jiné to, že autor neztrácí kontakt s tóny, obrazy a dokonce i hudebními nástroji, které stvoří, a chce, aby více přitahovaly, než odpuzovaly. Tento až tělesný kontakt, k němuž nepřistupuje s distancí, ale láskou, mu umožňuje krotit svá stvoření dle libosti a to jak v detailech, tak na úrovni skladeb, které mají občas formát klasických „písniček“. Do jejich přitažlivé hravosti sice vstupují epileptické viry, ty ovšem neznamenají žádné ohrožení – jen další extenzi nezměrné kreativity. Co by na první pohled mohlo budit odpor, se náhle stává povědomým. Jako kdyby vám po holobytě bloudil parazit a vy s ním našli společnou řeč.

Coby od solitéra můžeme od Siniera očekávat i jakousi zpupnost, kvůli které nemá album dostatečný tah po celou svou délku, čímž se ale vracíme ke zmíněné touze být věrohodný, nikoliv dokonalý. Sinier neguje jakékoliv velikášství a kašle na neomezené možnosti studiové práce a archivu zvuků. Jeho hudba je naopak trochu klaustrofobní – jako kdyby měly tóny zákaz opustit dílnu jejich stvořitele. A je to nesmírně osvěžující. Nechť vyzkouší každý, kdo se nebojí nasadit si do bytu přítulnou štěnici.