Radio Wave Stimul Festival

Divadlo Archa přivítalo pět různých pohledů na hudbu. Nejprve islandská Hildur Gudnadóttir rozezněla své violoncello, k tomu se doprovázela pomocí notebooku a představila postupně se plnícímu sálu i skrytý zpěv, při němž člověk z povzdálí ani nevidí otevírající se pusu, a tak začne pochybovat, jestli se vůbec děje naživo. Vážná hudba s islandskou příchutí, jak jsme zvyklí například u Sigur Rós, zapůsobila na přihlížející natolik, že jim z toho čas od času padaly i časopisy na zem. A že to byla rána v tichém sále.

Jeho posuvná zeď se mohla po tomto vystoupení klidně rozevřít, protože dánští The City Kill určitě nepotřebovali k tomu, aby něco zahráli, klid. Frontwoman s baskytarou měla za sebou tři mladé hudebníky a společně představili kytarový slow rock, přičemž kapela místy nabízela pasáže, kde se hranice kreativity na tomto nástroji rozhodně nekladly. Zatímco při vystoupení tato skupina z Kodaně vtahovala podmanivou atmosférou, mimo něj působila velmi přátelsky, sympaticky a pokorně. Zhruba v polovině setu došlo k výměně na postech druhého kytaristy a bubeníka, neboť nastal čas na o něco rychlejší tempo. Hlavní kytarista si v nejvyhrocenějších stavech musel půjčit paličku, aby s ní mohl přejíždět po pražci. Bylo to představení hodné názvu festivalu.

Nástroje z pódia postupně mizely a svoje číslo mohli předvést clevelandští Emeralds. Zde mě víc než samotná hudba, která obsahovala převážně elektroniku a jako doplněk sólovou kytaru, zaujalo chování hlavního „mixéra“. Už když se velmi pomalu rozjížděl jejich set, házel hlavou jako na metalovém koncertu. V produkci Emeralds mi však chyběla gradace a vyvrcholení a raději jsem tedy po nějaké době zvolil občerstvení a odpočinek pro zbytek festivalu.

„Atmosféra byla zabita už v době, kdy se objevily nemalé problémy s nastavením mixážního pultu, který prostě nefungoval.“

Chyba by naopak byla si nechat ujít Shabazz Palaces, dvoučlenný projekt hip-hopera Butterflye z Digable Planets. Vystoupení obsahovalo naprosto vše, co má správný koncert mít. Byla v něm silná energie, o níž se staralo neutuchající rapování a perkuse spolu s jednou pětinou klasických bicích. Oba interpreti se doplňovali v taneční části, z hlediska choreografie to bylo zdánlivě prosté, ale dokonalé.

Během velmi dlouhého setu, který si vysloužil nejhlasitější a nejdelší aplaus od publika (včetně potom jdoucího hlavního taháku), byla ke slyšení tradiční kmenová hudba, alternativní elektro, world music, psychedelický hip hop s normálním i zefektovaným hlasem a navíc v tom všem stále zůstával základ rapu, jak si ho většina z nás představuje – tedy značkové oblečení, obrovské zlaté řetězy kolem krku, prsteny na rukou a precizní oholení na viditelných místech. Za touto klasickou image ale mimo dění zůstával k vidění i lidský pohled Butterflye, jenž neskrýval radost z toho, že se lidem hudba jeho projektu, se kterým letos vydal svoji debutovou desku „Black Up“, velmi líbila. Nebylo vůbec od věci si myslet, že šlo o předčasný vrchol večera.

Obzvláště po debaklu, který doprovázel vystoupení kanadské provokatérky Peaches. Každý, kdo umí číst, věděl dopředu, že půjde o speciální DJ set a nikoliv klasické vystoupení. Atmosféra byla zabita už v době, kdy se objevily nemalé problémy s nastavením mixážního pultu, který prostě nefungoval. To donutilo samotnou protagonistku vystoupit ještě před vlastním představením na pódium a začít situaci řešit se čtyřmi zvukaři. Nikdo si nevěděl rady a Peaches tak vyřešila průšvih profesionálně a po svém. Neustále komunikovala s diváky, se kterými si přišla popovídat přímo na parket. Zkoušela improvizovat s nácvikem sborového zpěvu s lidmi v sále nebo se rozhodla vystříkat šampaňské ještě před vystoupením, místo po něm.

Půl hodina plná (ne)řešení uběhla a po výměně přístroje a dalších úpravách se podařilo zprovoznit alespoň něco, s čím by Peaches mohla vystoupit. Bohužel její prosba, abychom zapomněli na to, že jsme ji viděli už dávno před představením, což je pochopitelně u velkých jmen, jako je to její, běžné, nebyla vyslyšena. Takový zásah se prostě nedal jen tak smazat. O to víc, když posléze zjistíte, že opravdu jde o „pouhý“ DJ set s minimálním výskytem zpěvu.

„Nicméně pro mě hudba Peaches nebyla a není ‚o hudbě‘, ale o něčem úplně jiném, a to mi v hlavním setu Stimul Festivalu chybělo.“

Návštěvníci si tedy do deníčku mohli zapsat, že viděli naživo Peaches a sáhli si na jedno z jejích dvaceti umělých ňader s hlavami místo bradavek, ale to bylo asi tak všechno. Kromě skvělé improvizace a téměř stand-up comedy se nedostavilo nic z toho, čím je Peaches známá – kontroverzní texty, chytlavé písničky, specifický hlas a jasné sdělení. Její osobnost je to, co lidi táhne na koncerty. Svými přednesy nabourává tradiční konzervativní hodnoty a otevírá otázku sexuální orientace, přičemž už úryvek z písně „I U She“ svědčí o její nevyhraněnosti. „I don’t have to make a choice, I like girls and I like boys.“

Toto všechno dělá z Peaches tím, kdo je. A toto všechno tam chybělo. Dívat se, kterak nám čtyřiačtyřicetiletá bývalá učitelka zpěvu s provokujícím kostýmem ukazuje vlastnoručně zmixované vlastní písně, to se můžu vydat na trance party a budu to mít stejné, ale bez zklamání. Na druhou stranu oceňuji, že nechce mít stereotypní vystoupení, neboť v Praze už vystupovala před dvěma lety klasicky, a rovněž tím nechci nijak shazovat její originalitu. Nicméně pro mě hudba Peaches nebyla a není „o hudbě“, ale o něčem úplně jiném, a to mi v hlavním setu Stimul Festivalu chybělo.

Jasný vrchol povedeného ročníku tedy patřil Shabazz Palaces, velice příjemně překvapili náladotvorní The City Kill a Hildur Gudnadóttir by zcela jistě za jiných podmínek se svými oduševnělými i burácejícími pasážemi zapůsobila mnohem intenzivněji. Stimul Festival tedy nabídl okrajovou hudbu, ke které si našlo cestu docela hodně lidí, a vyšla z toho nakonec skvěle zorganizovaná akce se solidní soupiskou.

fotografie: Daniela Neumanová