Radio Wave Stimul Festival

Ani kozy to nezachránily
Hildur Gudnadóttir, The City Kill, Emeralds, Shabazz Palaces, Peaches (DJ set)
1. října 2011
Praha, Divadlo Archa

Letošní ročník festivalu Stimul byl obohacen nejenom spoluprací s Radiem Wave, která vyústila mimo jiné i v pořádání různých workshopů před zahájením hudebního večera, ale také speciálním DJským setem kanadské elektro-bohyně Peaches.

Divadlo Archa přivítalo pět různých pohledů na hudbu. Nejprve islandská Hildur Gudnadóttir rozezněla své violoncello, k tomu se doprovázela pomocí notebooku a představila postupně se plnícímu sálu i skrytý zpěv, při němž člověk z povzdálí ani nevidí otevírající se pusu, a tak začne pochybovat, jestli se vůbec děje naživo. Vážná hudba s islandskou příchutí, jak jsme zvyklí například u Sigur Rós, zapůsobila na přihlížející natolik, že jim z toho čas od času padaly i časopisy na zem. A že to byla rána v tichém sále.

Jeho posuvná zeď se mohla po tomto vystoupení klidně rozevřít, protože dánští The City Kill určitě nepotřebovali k tomu, aby něco zahráli, klid. Frontwoman s baskytarou měla za sebou tři mladé hudebníky a společně představili kytarový slow rock, přičemž kapela místy nabízela pasáže, kde se hranice kreativity na tomto nástroji rozhodně nekladly. Zatímco při vystoupení tato skupina z Kodaně vtahovala podmanivou atmosférou, mimo něj působila velmi přátelsky, sympaticky a pokorně. Zhruba v polovině setu došlo k výměně na postech druhého kytaristy a bubeníka, neboť nastal čas na o něco rychlejší tempo. Hlavní kytarista si v nejvyhrocenějších stavech musel půjčit paličku, aby s ní mohl přejíždět po pražci. Bylo to představení hodné názvu festivalu.

Nástroje z pódia postupně mizely a svoje číslo mohli předvést clevelandští Emeralds. Zde mě víc než samotná hudba, která obsahovala převážně elektroniku a jako doplněk sólovou kytaru, zaujalo chování hlavního „mixéra“. Už když se velmi pomalu rozjížděl jejich set, házel hlavou jako na metalovém koncertu. V produkci Emeralds mi však chyběla gradace a vyvrcholení a raději jsem tedy po nějaké době zvolil občerstvení a odpočinek pro zbytek festivalu.

„Atmosféra byla zabita už v době, kdy se objevily nemalé problémy s nastavením mixážního pultu, který prostě nefungoval.“

Chyba by naopak byla si nechat ujít Shabazz Palaces, dvoučlenný projekt hip-hopera Butterflye z Digable Planets. Vystoupení obsahovalo naprosto vše, co má správný koncert mít. Byla v něm silná energie, o níž se staralo neutuchající rapování a perkuse spolu s jednou pětinou klasických bicích. Oba interpreti se doplňovali v taneční části, z hlediska choreografie to bylo zdánlivě prosté, ale dokonalé.

Během velmi dlouhého setu, který si vysloužil nejhlasitější a nejdelší aplaus od publika (včetně potom jdoucího hlavního taháku), byla ke slyšení tradiční kmenová hudba, alternativní elektro, world music, psychedelický hip hop s normálním i zefektovaným hlasem a navíc v tom všem stále zůstával základ rapu, jak si ho většina z nás představuje – tedy značkové oblečení, obrovské zlaté řetězy kolem krku, prsteny na rukou a precizní oholení na viditelných místech. Za touto klasickou image ale mimo dění zůstával k vidění i lidský pohled Butterflye, jenž neskrýval radost z toho, že se lidem hudba jeho projektu, se kterým letos vydal svoji debutovou desku „Black Up“, velmi líbila. Nebylo vůbec od věci si myslet, že šlo o předčasný vrchol večera.

Obzvláště po debaklu, který doprovázel vystoupení kanadské provokatérky Peaches. Každý, kdo umí číst, věděl dopředu, že půjde o speciální DJ set a nikoliv klasické vystoupení. Atmosféra byla zabita už v době, kdy se objevily nemalé problémy s nastavením mixážního pultu, který prostě nefungoval. To donutilo samotnou protagonistku vystoupit ještě před vlastním představením na pódium a začít situaci řešit se čtyřmi zvukaři. Nikdo si nevěděl rady a Peaches tak vyřešila průšvih profesionálně a po svém. Neustále komunikovala s diváky, se kterými si přišla popovídat přímo na parket. Zkoušela improvizovat s nácvikem sborového zpěvu s lidmi v sále nebo se rozhodla vystříkat šampaňské ještě před vystoupením, místo po něm.

Půl hodina plná (ne)řešení uběhla a po výměně přístroje a dalších úpravách se podařilo zprovoznit alespoň něco, s čím by Peaches mohla vystoupit. Bohužel její prosba, abychom zapomněli na to, že jsme ji viděli už dávno před představením, což je pochopitelně u velkých jmen, jako je to její, běžné, nebyla vyslyšena. Takový zásah se prostě nedal jen tak smazat. O to víc, když posléze zjistíte, že opravdu jde o „pouhý“ DJ set s minimálním výskytem zpěvu.

„Nicméně pro mě hudba Peaches nebyla a není ‚o hudbě‘, ale o něčem úplně jiném, a to mi v hlavním setu Stimul Festivalu chybělo.“

Návštěvníci si tedy do deníčku mohli zapsat, že viděli naživo Peaches a sáhli si na jedno z jejích dvaceti umělých ňader s hlavami místo bradavek, ale to bylo asi tak všechno. Kromě skvělé improvizace a téměř stand-up comedy se nedostavilo nic z toho, čím je Peaches známá – kontroverzní texty, chytlavé písničky, specifický hlas a jasné sdělení. Její osobnost je to, co lidi táhne na koncerty. Svými přednesy nabourává tradiční konzervativní hodnoty a otevírá otázku sexuální orientace, přičemž už úryvek z písně „I U She“ svědčí o její nevyhraněnosti. „I don’t have to make a choice, I like girls and I like boys.“

Toto všechno dělá z Peaches tím, kdo je. A toto všechno tam chybělo. Dívat se, kterak nám čtyřiačtyřicetiletá bývalá učitelka zpěvu s provokujícím kostýmem ukazuje vlastnoručně zmixované vlastní písně, to se můžu vydat na trance party a budu to mít stejné, ale bez zklamání. Na druhou stranu oceňuji, že nechce mít stereotypní vystoupení, neboť v Praze už vystupovala před dvěma lety klasicky, a rovněž tím nechci nijak shazovat její originalitu. Nicméně pro mě hudba Peaches nebyla a není „o hudbě“, ale o něčem úplně jiném, a to mi v hlavním setu Stimul Festivalu chybělo.

Jasný vrchol povedeného ročníku tedy patřil Shabazz Palaces, velice příjemně překvapili náladotvorní The City Kill a Hildur Gudnadóttir by zcela jistě za jiných podmínek se svými oduševnělými i burácejícími pasážemi zapůsobila mnohem intenzivněji. Stimul Festival tedy nabídl okrajovou hudbu, ke které si našlo cestu docela hodně lidí, a vyšla z toho nakonec skvěle zorganizovaná akce se solidní soupiskou.

fotografie: Daniela Neumanová