Puscifer – Donkey Punch the Night

Dýcháním hlad neukojíš
2013
Puscifer Entertainment
39:35 (8 skladeb)
alternativní rock/elektronika
https://store.puscifer.com

Puscifer, hravá sebranka sdružená kolem vašnosty Maynarda J. Keenana, odjakživa prosazovala naprostou svobodomyslnost a to do té míry, že neváhala (značně nenuceně, dlužno říct) popichovat fanoušky Maynardových Tool, kteří nebyli s to skousnout humor a nadlehčenost jeho nového útočiště. Na novém EP ale Puscifer žel nepřináší nic nového a co hůř, nejsou oproti zvyklostem ani příliš zábavní.

Když Maynard s Puscifer vydával první desku „‚V‘ Is for Vagina“, psal o „otáčivých dveřích plných talentů, které se netrhnou“. Ač zřetelným tahounem, nechával svým spolupracovníkům i později značný prostor, ať už se bavíme o ploše celých desek (Lustmordovy remixy „‚D‘ Is for Dubby“) anebo dílčích hostovačkách. Na aktuálním EP se sestava více ustálila (a výraznou roli v kapele hraje kytaristka Carina Round) a album (právě proto?) přináší pramálo vzruchu.

Vedle dvou nových skladeb (plus remixu jedné z nich) si Puscifer rozhodli pohrát (vždy hned dvakrát) s Queen a Accept, a přestože jejich vlastní jádro zůstalo zachováno a nadále dýchá velmi specifickou náladou, na ukojení hladu to nestačí. Queenovská „Bohemian Rhapsody“ je pojata spíše pietně, dlužno ale dodat, že to výrazu Puscifer hudební rozšafností i proměnlivostí sedí. To „Balls to the Wall“ kapela s chutí proměnila k obrazu svému, když ostří ikonické heavymetalové skladby přesunula, ale nezničila.

„Mnohem raději bych ale Puscifer vyřídil, že jsme od nich zvyklí na víc.“

„Breathe“ je rozhodně spíše z levé kapsičky a už originál zní trochu jako nevynalézavý remix, druhá novinka „Dear Brother“ je pak o poznání lepší – mimo jiné proto, že má náladou blízko ke skladbě „Polar Bear“ z nesrovnatelně lepšího EP „‚C‘ Is for (Please Insert Sophomoric Genitalia Reference Here)“. Zejména jí pak kapela dokazuje, že se přes celkově rozvernou stylizaci vždy otírala též okolo věcí o kus smutnějších.

Pro Puscifer je zřetelně důležité, aby se svou hudbou bavili hlavně oni sami. Stačí se podívat na koncertní vystoupení z brazilské Lollapaloozy, které docela dobře ukazuje, jak rádi dělají věci po svém a ještě se tváří, jako že se nic neděje. Absenci mantinelů pak dobře vystihuje i jejich diskografie, v níž jsou vedle dvou řadových desek (první vznikla v roce 2007) i čtyři alba remixů, tři EP a bezpočet singlů.

V diskografii Puscifer však není přes její značnou obsáhlost obtížné se vyznat, stejně jako jsou dobře čitelné humor i posmutnělé podtexty jejich hudby. I s uznáním všeho dobrého je ale „Donkey Punch the Night“ zatím nejsnáze postradatelnou položkou jejich tvorby. Což bolí o to víc, když si uvědomíme, že pořád platí tvrzení o kapele, která rozhodně netvoří, protože by musela. V kontextu této nenucenosti je pak tvrzení, že i jejich nové EP vlastně docela hezky uplyne, vlastně lichotkou. Mnohem raději bych ale Puscifer vyřídil, že jsme od nich zvyklí na víc. Říkejte to ale někomu, koho to nezajímá.