Punkový syndrom, který není třeba léčit

Punkový syndrom (Kovasikajuttu)
2012
Finsko
režie: Jukka Kärkkäinen, J-P Passi
účinkují: Pertti Kurikka, Kari Aalto, Sami Helle, Toni Välitalo a další
http://kovasikajuttu.fi/en

Ač mě to dvakrát nešlechtí, dlouho jsem si myslel, že největším „vzrůšem“ pro lidi s mírnějším stupněm mentálního postižení bude kroužek keramiky či ochotnické divadlo. Byl jsem si schopen představit i širší plénum aktivit, kterým se čas od času mohou pokusit zpestřit svou denní rutinu. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že by se jednou z takových aktivit mohlo stát koncertování s punkovou kapelou.

Pak jsem se seznámil s hrdiny finského dokumentárního snímku „Kovasikajuttu“ aneb „Punkový syndrom“. Ten před pár týdny uchvátil tuzemské návštěvníky festivalu Jeden svět a představuje nám kapelu Jmeniny Perttiho Kurikky. Čtveřice spoluhráčů – šéf kapely a autor hudby Pertti, zpěvák a textař Kari, basák Sami a bubeník Toni – je spojena nejen mentálním handicapem, ale především vášní pro punkovou muziku a chutí „vyhrát se a vyřvat“ ze svých problémů. Právě tohle spojení dělá ze Jmenin Perttiho Kuriky unikát bez nádechu jakékoli pejorativnosti – když vidíme skotačící chlapíky s číry během koncertů kapely, není to jenom ze sympatií či recese.

Členové kapely zkrátka neumí lhát – za jejich hudebním i textovým vyjadřováním nestojí žádný kalkul, hromosvodem frustrací skutečně probíjí elektrický proud a z jejich tříakordového drhnutí čiší autenticita. Tihle chlapíci nehrají proto, aby vám prodali tričko nebo, nedejbože, značku parfému. Holky říkaly, že punk je jinde – troufám si říct, že tady by ho našly.

„Tvůrci dokumentu ani jednou nepřistoupí k tomu, aby vám členy kapely ukazovali jako lemury v jejich biotopu.“

Přestože je „Punkový syndrom“ označován za hudební dokument, samotného koncertování či zkoušení je v něm spíše poskrovnu. Mnohem více času je věnováno seznamování se s členy kapely a poznávání jejich nátury a života formou krátkých epizodek. Jednotliví muzikanti jsou nám představováni jako osobnosti, jejichž vzájemné interakce jsou velmi podobné fungování jakékoli jiné kapely papírově zdravých lidí. Pertti, Karu, Sami a Toni na sebe dokážou být naštvaní, umí se hádat a regulérně poslat do prdele, jsou zhrzení, když spoluhráč vynechá oslavu jejich narozenin a dokonce demonstrativně odchází z kapely – ale na druhou stranu jsou schopni se navzájem podržet, podpořit, uklidnit, urovnávat spory mezi ostatními a absolutně tolerovat své zvláštnosti.

Tátův „mazánek“ Toni má na krajíčku, že bude sdílet hotelový pokoj s někým jiným? Pertti dává volný průchod své podivné obsesi švy na oblečení? A co má být. Tyhle scénky kolikrát působí velmi zábavně a občas i dojemně, ale tvůrci dokumentu ani jednou nepřistoupí k tomu, aby vám členy kapely ukazovali jako lemury v jejich biotopu – tím spíše, že na kameru promlouvají pouze sami členové a směřování dokumentu neurčuje žádny voiceover či komentáře od rodinných příslušníků nebo asistentů.

„Handicapovaní, byť si jsou vědomi svého deficitu, jsou v interakcích s ostatními plnohodnotnými partnery.“

Nemůžu se ovšem ubránit dojmu, že dokument by byl ještě o něco málo působivější, kdyby se nejednalo o chronologický sled scének, ale vyprávěl by nějaký příběh. Ještě před zhlédnutím snímku jsem si na YouTube pouštěl (taktéž vynikající) nepoužité záběry, které ve mně vyvolaly dojem, že podstatná část dokumentu se bude věnovat miniturné kapely po německých klubech, což byla událost, která všem členům bezpochyby přinesla hodně nových podnětů a zážitků, ale také stresu a únavy.

Ve filmu je téhle události věnováno asi deset minut a nezastavit se kapela na Beatles Platz v Hamburku, asi bych sotva poznal, že nejeli trajektem třeba do Litvy. Přitom se nedá říct, že by na turné nebylo co natáčet. Takhle si nakonec divák není jistý, jestli dokument vypovídá spíš o unikátní punkové kapele, nebo si klade nějaký obšírnější cíl, jako referovat o úrovni péče o mentálně postižené ve Finsku či o toleranci a bratrství v punkových komunitách.

V konečném důsledku se ale o zas až tak významný rozdíl nejedná. „Punkový syndrom“ je dokumentem zábavným, osvěžujícím, citlivým a ve své podstatě optimistickým. Dělení na „my a oni“ zde nefunguje – handicapovaní, byť si jsou vědomi svého deficitu, jsou v interakcích s ostatními plnohodnotnými partnery, i když vyjadřují myšlenky a náklonnost jiným způsobem.

Přesto nemá dokument ani minimální apelativní nebo agitační charakter a spíš evokuje jiný film, při kterém muzikant uznale pozvedne obočí, familiérně se usměje a řekne si „jo, tohle znám“ – „The Story of Anvil“. Výsledný efekt, který snímek na diváka má, je pak o to silnější, oč méně je okatý.