Psy-High 2015

Vydařený loňský ročník si vysloužil kladné ohlasy i zvýšený zájem ze všech stran, proto pořadatelé omezili počet prodávaných vstupenek na čtyři sta, čímž chtěli zachovat pro festival tolik důležitou intimitu a svým způsobem také exkluzivitu. První vlna předprodeje předčila očekávání všech, vstupenky zmizely během chvilky. Podobně tomu bylo i při prodeji zbylých lístků, tudíž mohla být pomyslná cedulka s nápisem „vyprodáno” hrdě vyvěšena ještě dlouho před samotným začátkem akce.

Třetí ročník Psy-High nalezl svůj domov na západě Čech v místě bývalého, částečně zatopeného čedičového lomu. Oproti hořické lokaci z minulého roku, která nabídla dva pomenší pískovcové lomy obklopené lesem, a tím i pocitově uzavřenější prostředí, je západočeský lom o poznání rozlehlejší a bez větších problémů by pojal i několik tisíc lidí. Právě ona prostornost se nakonec ukázala jako jeho nejsilnější a zároveň i nejslabší stránka. Nabídla mnoho míst k nerušenému relaxování, odpočinku i meditaci pro ty, kdo chtěli na chvilku uniknout hlavnímu dění. Naopak festivalu ubrala na semknutosti a socializaci napomáhající bezprostřednosti.

„Každá maličkost má svůj účel, na každém detailu záleží.“

Při zpětném pohledu ale tyto dva protipóly sehrály důležitou roli především v tom ohledu, že každý dostal možnost svobodného výběru dle. Nemohu se však zcela ubránit pocitu, že se nepodařilo prostor dostatečně zaplnit, oživit, přeměnit v komplexní a komfortní místo. Na vině byla třeba absence sudů s ohněm a dalších světelných prvků, za což ovšem mohlo extrémní sucho a tedy i vysoké riziko požárů. Citelně chybělo také posezení a poležení v podobě hamaků a slaměných bloků, ač v tomto případě plně chápu, že kvůli těžko ovlivnitelným organizačním nezdarům a odlišnému porostu toto nebylo uskutečnitelné. Naopak promítání na stěnu lomu působilo velice efektivně a příjemně. A nesmím samozřejmě zapomenout na vodu v zatopené části, bezkonkurenčně největší benefit.

Abych si uvědomil, kolik práce a úsilí za samotným zprovozněním takové akce stojí, dorazil jsem do lomu již v pondělí. Nejsem kdovíjak řemeslně zručný, některé nástroje jsem držel v ruce prvně, říkejte mi pomocný dělník. Když jsem se však ve čtvrtek rozhlédl a viděl, kolik se toho za několik dní prací stihlo postavit, upřímně jsem žasl. Nic se neodfláklo, nad ničím se nemávlo rukou s tím, že je to přeci jen přechodné. Obdivuji i to, že se jakýmsi způsobem podařilo zkoordinovat práci několika desítek dobrovolníků tak, aby se vše stihlo připravit včas, aby vše fungovalo a aby výsledek i hezky vypadal. Tím se dostávám k takzvanému shapingu, tedy dle mého slovníku ke zdobení. Bylo krásné, s jakou trpělivostí a zápalem se zkrášlování areálu těch několik jedinců věnovalo. Estetická stránka areálu je totiž nesmírně důležitá. Vlastně si ji plně neuvědomujeme, ale kdyby tam nebyla, pocítíme to okamžitě. Proto říkám, že každá maličkost má svůj účel, že na každém detailu záleží.

„Zažil jsem nenápadný, o to však drtivější útok na mé smysly.“

Co je však na Psy-High nejdůležitější, jsou samotní lidé. Jak ostatně říkají sami organizátoři: „Vy jste Psy-High.” Nezáleží na tom, zda jde o pořadatele, pomocníka, vystupujícího či návštěvníka. Všichni jsou si rovni a jedna část bez druhé nemůže v tomto křehkém, ale pevném ekosystému fungovat. Pro mě osobně je právě lidský faktor při hodnocení festivalu tím zdaleka nejdůležitějším. Nechci snižovat roli dramaturgickou či pořadatelskou, ale to, s kým trávím čas, má z mého úhlu pohledu mnohem vyšší hodnotu než prostředí, cena piva nebo hrající kapely. Právě proto jsem byl na Psy-High opět tolik spokojený, šťastný a bezprostřední. Setkal jsem se s množstvím mně blízkých lidí z rozličných okruhů, které se příhodně protnuly právě zde. Mnohdy šlo i o setkání výroční, o to cennější. Také samotné složení dočasného obyvatelstva lomu bylo učebnicově rozmanité, což jasně demonstrovalo nadžánrovost této události. Ať už se jednalo o crustera, intelektuála, hipstera, pankáče, poetu nebo na první pohled nevyhraněného jedince, každý z nich na Psy-High úplně samozřejmě patřil a zapadal, protože je vnitřně otevřený tím správným směrem.

K hudbě. Dramaturgická stránka festivalu i letos nabídla pečlivě vybraný hudební program. Jednoznačným vrcholem z toho, co jsem měl možnost vidět, byli maďarští Pozvakowski. Z desky jejich tvorba nemá takovou sílu, ale živě, za tmy, v lomu… Naprosto ojedinělý a duši drásající zážitek. Zažil jsem nenápadný, o to však drtivější útok na mé smysly. Byl jsem pohlcen psychedelií, která se neptá, která tvrdě a nekompromisně jedná.

Podobný, i když vlastně úplně odlišný zážitek, mi dopřáli Merkabah z Polska. Oproti Budapešťanům mi hned prvními tóny dali přesně najevo, kam a jak budou útočit, abych se snad bláhově pokusil připravit. Jenže je to pořád avantgarda a u té si člověk opravdu nemůže být jistý, s jakou zbraní na něj vyskočí. Merkabah jsou zlo. Vznešené, ponuré zlo s černou krajkou. Delší poslech způsobuje stavy neslučitelné se zachováním zdravého rozumu. A blázni bývají veselí.

Z českých kapel, které jsem doposud opomíjel, mne zaujala Saiga – tzv. „Richardova tlačenka”. S láskou skládaný stoner s příměsí kdečeho poutavého si mne získal svou (ne)skrývanou přímočarostí, parádním zvukem a do horkého odpoledne skvěle padnoucí lehkostí.

„Nevěřícně jsem zíral. Ani na okamžik jsem neměl pocit, že chápu, co se přede mnou odehrává.“

Narcosatanicos, to je jeden dlouhý bláznivý trip. Saxofon z jiného světa, audiopsychedelikum. Hlava mi to chvílemi ani nestíhala pobírat, tolik prapodivných vjemů a podnětů najednou. Jedna z těch kapel, jejichž název opravdu mluví sám za sebe. Takhle tedy vypadá peklo? Aby těch saxošíleností snad nebylo málo, je třeba alespoň zmínit podivný akt Ukamau. Slovy těžko popsatelná kakofonie, pro mě však i těžko uvěřitelná a nepochopitelná práce s tímto hudebním nástrojem. Nevěřícně jsem zíral. Ani na okamžik jsem neměl pocit, že chápu, co se přede mnou odehrává.

Dle očekávání mne potěšili moji oblíbení Madebythefire, u kterých jsem, já bloud, úplně zapomněl, že mají na Psy-High vystupovat. Stejně jako na Besedě u Bigbítu i tentokrát dokázali, že pod širým nebem jim vystupování nejenže sluší, ale především svědčí. Opět odehráno s chutí, profesionalitou a nadhledem. Trochu paradoxně bych se je nebál označit za nejpozitivnější kapelu celého festivalu. Zapomenout si nezaslouží ani neúnavní DJs z barové stage, kteří hráli dlouho do rána, čímž i chronickým odmítačům spánku umožnili přivítat první sluneční paprsky v poctivém transu.

Prožít osm dní v tomto prostředí a v této společnosti pro mě bylo nezapomenutelným zážitkem, který ve mně rezonuje i teď. Návrat do šedé všední reality, z které jsem tak ochotně utekl, byl o to těžší a náročnější. Ale pocit, že jsem takové akce mohl být součástí, je jednoduše více než uspokojivý.

fotografie: Lenka Pipková