Psy-High 2014 (II.)

S ještě živými vzpomínkami na Brutal jsem se rád svěřil do péče ne tak přísné a odosobněné organizaci. Vzdor tomu, že se Psy-High odbýval příhodně v lesíku, který třináct ročníků Cultural Reggae Vibez zamořilo THC na desetiletí dopředu, bylo v pátek pro mě těžké se tu uvolnit. Toho dne se totiž festival až příliš podobal bytu mé single kamarádky. Samý básník, žádný instalatér.

Nejenže se fronty stály u obou klíčových stanovišť (tedy vstupu do areálu a baru). Díky povážlivě narůstajícímu zpoždění bylo na program stejné spolehnutí jako na polské jízdní řády. Zpočátku příznivý dojem rázem zhořkl také díky převrácenému poměru anglických a českých průvodců festivalem a za pochodu dodělávanému osvětlení, jejichž zásluhou se Psy-High přechodně změnil na jazykový pobyt spojený se stezkou odvahy.

Naštěstí se pořadatelé z počátečních neúspěchů rychle oklepali. V sobotu už šlo vše jako na drátkách. Ale už den předtím jsem po důkladné postmetalové masáži sluchových kůstek polskou Sunnatou a noisové sauně brněnských Enten og Elleg odpustil jak organizátorům, tak Dětmi deště zřejmě vyvolané (a ČHMU nepředvídané) přeháňce a noisovým Deer Deer, že se opovážili hrát na větším festivalu sotva po pár zkouškách.

Ale až v sobotním pozdním odpoledni mimozemský hořický lesík vydával skutečné poklady. Ovšem pokud jste se předtím nespokojili se Stoned Ape, opičící se po kapelách, jež by patrně i v šedesátých letech vypískali, a pózami Freda Dursta z Horní Dolní (The Hops Party), který se z numetalu jinak vcelku obratně přeškolil na stonermetal.

Kupříkladu z menu Permon Balet Superstar, podávaného krátce po půl čtvrté, jsem původně chtěl ze zdvořilosti zbodnout jen dvě, tři degustační porce. Ochutnávka se však neplánovaně zvrhla v opulentní noise mathcorovou žranici, která na můj vkus skončila až příliš brzy. Hoši, tohle jsme si nedomluvili!

„Čím delší vazba, tím lepší kapela. Pravda, díky Manowaru má tato teze vážné trhliny, ale o česko-švýcarské stvůře platila v plné míře.“

Kalle, jiný projekt obdobně úsporný jako The Hops Part, skládající se ze zpívajícího kytaristy a bubeníka, ale vzápětí ukázal, že hraní ve dvou nemusí být nutně eufemismem pro uměleckou blamáž. Právě u Kalle se kolem nich panující povyk ukázal zcela opodstatněný. Už proto, že Veronika Buriánková je ten typ zpěvačky, který kritika přiměje psát milostné dopisy namísto recenzí, aniž by si toho všiml. Nicméně její kouzlo by bylo sotva poloviční nebýt s rozmyslem vrstvených a zauzlených kytarových linek Davida Zemana. Tlačenice u novotou skvících kazet toho byla výmluvným důkazem.

Cestou z právě skončeného koncertu Kalle se debata s šéfredaktorem Viktorem elegantním obloukem stočila ke Kvelertak. Shodou okolností zrovna na druhém pódiu začal hrát kvartet, jehož dobrá polovina na sobě měla trička zmíněné norské kapely. Dokonce se oháněli podobně kurážnými vyhrávkami, naštěstí to ale byla jen jedna z mnoha jejich poloh. Postmetalový román na pokračování jménem Dysis své posluchače sice vytrvale napínal a úvodní zápletku neustále obohacoval o stále nové vedlejší motivy, ale mohl si to dovolit. Přečetl jsem ho jedním dechem a už teď se těším na další díl.

Neztratili se ani Social Party nebo Zkouška sirén, mě ale osobně víc zasáhli druzí jmenovaní. Hlavně basovými riffy, od nichž div nelétaly jiskry, naléhavými melodiemi a odžitými texty („Máme se dobře, ale špatně to snášíme“), čili přesně toho, o čem pochybuji, že se od Kurtizán z 25. Avenue, jimž je poetika Sirén poměrně blízká, ještě někdy dočkám. Hlavní hvězda ale mohla být jen jedna, a ta k tomu byla předurčena už měsíce před festivalem.

V hloučku před Sunnatou jsem zachytil myšlenku: „Čím delší vazba, tím lepší kapela.“ Pravda, díky Manowaru má tato teze vážné trhliny, ale o česko-švýcarské stvůře platila v plné míře. Zatokrev udělal krátký proces jak se zažitým mýtem o tuposti vlasatců s černými triky, tak s jindy spíše odměřenými intelektuály z The Aardvarku pařícími v první řadě. Ale co. Za trochu pošramocenou pověst tahle koňská dávka rozvláčného amorfního metalu určitě stála. Ba co víc, při vší úctě k výtečným Nod Nod a příjemnému dramaturgickému zpestření, procházce ambientním Lesem, jsem už pak už nenašel nic, čeho bych se účastnil se stejným zaujetím.

Festival jako celek si mě ale i přes počáteční hrubé organizační chyby získal. Hledáte-li klidnější protějšek Obscene Extreme, Psy-High vám lze jedině doporučuji, jen vezměte na vědomí, že za vstupní branou začíná jiná planeta. Botanicula. Možná jste o ní už slyšeli.

fotografie: Tomáš Šrejber